Soulmates

Na tenkém ledě

Druhý den jsem se probudila zimou. V pokoji nebylo topení a okna taky zrovna moc netěsnila. Nohy jsem měla jako kus ledu. Zachumlala jsem se do peřiny a až v tu chvíli jsem si všimla, že Jay opět zmizel.

„Klasika..." protočila jsem očima.

O půl hodiny později se dveře otevřely a dovnitř vešel Jay s velkým papírovým pytlem v ruce.

„Přinesl jsem ti nějaké věci na převlečení." vytáhl z pytle džíny a tílko a hodil je na postel.

„Pohni, kotě. Máme nějakou práci." ušklíbl se.

„Jakou práci?" zeptala jsem se při oblékání.

„Co jsem ti říkal? Že se nemáš ptát..."

„Bez snídaně nefunguju." ušklíbla jsem se.

„Jo na to jsem myslel. Chytej." hodil mi bagetu. „Dneska si najdeme něco pořádnýho, než tenhle prašivej motel."

„Tak hodně štěstí s penězma." ironicky jsem se ušklíbla.

„To se vyřeší." usmál se a hodil na postel jednu černou matnou masku a jednu zlatou ve tvaru lebky spolu se dvěma revolvery.

Zaskočilo mi. „Co to..?" vysoukala jsem ze sebe mezi kašlem.

„Něco jsi mi slíbila. Takže si to vezmeš a na nic se nebudeš ptát...Jinak..." zamračil se a schoval si zbraň pod sako.

Vůbec se mi to nelíbilo. Něco mi říkalo, že to nedopadne dobře. Ale zároveň jsem nechtěla skončit jako jeho oběť.

„Nikdy jsem to nedržela v ruce..."

„Nebudeš jí muset použít, stačí, když jí budeš držet a teď pojď."

Svojí zbraň jsem si schovala pod kabát a vyšla za ním.

Celou cestu jsem se třásla. Nevěděla jsem co má v úmyslu a to mě děsilo o to víc.

Nakonec jsme se zastavili před jednou menší bankou.

„To si děláš srandu?!"

„Nehysterči." utrousil a vešel do vstupní haly. „Zajedem si do trezorů."

Měla jsem pocit, že mě každý člověk uvnitř sleduje. Že se každou chvíli rozezní sirény a z poza rohů vyskákají policajti...Vešli jsme do výtahu a mířili do podzemních úschovných trezorů.

„Nandej si tu masku." řekl a nasadil si svou.

„To je fakt nenápadný, vždyť nás viděli, jak sem jdeme tak na co masky."

„Za prvé je to jen pobočka, babky si sem chodí pro důchod, nejsou tu ani kamery a za druhé nikdo si nás ani nevšiml."

Nasadila jsem si masku a jen čekala, co se bude dít dál.

Výtah s cinkotem zastavil. Byla to dlouhá spoře osvětlená chodba plná obrovských trezorů s různými čísly.

„Boháči si sem chodí ukládat cenný věci. "řekl.

„A to to tu nikdo nehlídá?"

„Ne, všechny trezory jsou na speciální karty. Jednu má majitel a jednu správce, který to tu pravidelně chodí kontrovat. Stačí si na něj jen počkat..." procházeli jsme chodbou.

V tom se za námi otevřely dveře od výtahu a do chodby vešel postarší zavalitý pán. Podle zaměstnanecké kartičky na krku jsme rychle rozpoznali správce Herolda.

Jay neváhal a namířil na něj zbraň.

„Otevřeš nám trezor s největší hodnotou a hned!" křikl. Stařeček se roztřeseně rozběhl chodbou k jednomu s trezorů.