Soulmates

Nemůžeš mě vlastnit

  Vzbudila jsem se brzo ráno v posteli s hlavou na jeho hrudi. Pomalu jsem se posadila a sledovala ho. Vypadal tak neškodně a normálně...Po zbytek včerejšího večera se choval hezky, ale kdo ví jestli to byla manipulace nebo skutečnost...Zbláznil mě na tolik, že jsem uvažovala o tom, že s ním opravdu odjedu. Oblíkla jsem si volnější tričko a šla si uvařit čaj. Vytočila jsem Seanovo číslo.

„Avo?"

„Ahoj, Seane."

„Jsem rád, že voláš. Děje se něco?"

„Víš...Už bychom se neměli vídat...Není to nic osobního..."

„Chápu. Kvůli tomu divnému týpkovi, že jo?"

„Jayovi? Neee"

„V pořádku, nemusíš nic vysvětlovat. Už od začátku jsem viděl, jak se na tebe kouká. Bylo mi to jasný." stále mluvil přívětivým a chápavým hlasem.

„Moc, moc děkuju za pochopení. Opravdu mi s tebou bylo fajn."

„Mě taky. Přeju ti, abys byla šťastná."

„Děkuju, nápodobně."

„Sbohem, rád jsem tě poznal."

„I já tebe." usmála jsem se a položila hovor. Povzdychla jsem si a vychutnávala si ranního čaje...

Zašla jsem se upravit do koupelny.

„Musím si vyměnit náplast." zamračila jsem se. Velký vatový polštářek přes noc prosákl. Hrabala jsem v šuplíku a hledala další, když v tom jsem za sebou uslyšela šramot.

„Pomůžu ti s tím." pousmál se Jay.

„Zvládnu to." odsekla jsem.

„To nebyla otázka." ušklíbl se, otočil si mě k sobě a pomalu mi sloupl starou náplast.

„Chce to ještě vydesinfikovat."

Podala jsem mu tedy desinfekci a vatový tamponek. Jakmile se jím dotkl jen kousíčku rány, cukla jsem bolestí.

„Vydrž..." zabrblal a hrubě přejížděl přes rány.

Z očí mi vyhrkly slzy. Jako by mi po tom někdo přejížděl rozžhaveným železem.

Konečně vzal čistou náplast a nápis pod ní schoval.

„Díky..." špitla jsem.

„To je samozřejmost. O svoje věci se starám."

„Jsem pro tebe věc?"

„Nechytej mě za slovíčka...Slyšel jsem, jak voláš s tím zrzkem." usmál se.

„No a?"

„Jsem rád, že jsi přišla k rozumu."

„Nepřišla, jenom se tě chci už zbavit." zamračila jsem se.

„Tomu sama nevěříš. Musím se už vrátit, jinak zjistí, že jsem včera nespal v sanatoriu." protočil očima.

Když odešel, celý den jsem přemýšlela co teď...Nakonec jsem se rozhodla zajít za jeho psychiatrem a poradit se s ním.

„V žádném případě nesmíte hrát jeho hru. Ať už je vám sympatický, jste okouzlená jeho šarmem, vyhrožuje vám nebo ve vás probouzí pocity vinny...Lidé se rozhodují pomocí emocí a toho on využívá. Manipuluje s nimi. Bude vám ukazovat svojí nadřazenost a to po celou dobu. Vy to musíte ignorovat, nevyvolávat konflikty a nevyjednávat. Musíte být tvrdá a musíte se mu postavit. Cokoliv vám řekne nebo udělá proti vaší vůli, neodpouštějte mu to ani neustupujte. Převezměte velení a teď budete vy ta, kterou on bude poslouchat. Nesmíte mu dát moc. Musíte odolávat. A bude to velmi, velmi těžké...Ale ještě jedna důležitá informace...Nečekejte změnu...Nedávejte si plané naděje, že by to mohlo být lepší, nemusí. Nevzdávejte to. Nenechte ze sebe udělat jeho loutku."