Soulmates

Pobláznění

Pomalu přicházel blíž a blíž ke mně. Přitlačil mě na linku. Cítila jsem chladnou čepel nože na krku. Chtěla jsem křičet, ale nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku...Srdce mi divoce bušilo. V tom otevřel šuplík a nůž do něj uložil. Otočil se a odešel do obýváku. Ztěžka jsem si vydechla. Musela jsem se opřít o linku, abych vstřebala to, co se právě stalo. Celá rozechvělá jsem nesla hrnečky s čajem, div jsem obsah nevylila na zem. Sedla jsem si dál od něj. Až teď jsem si uvědomila, že jsem ani nerozsvítila. Tma mi nijak nevadila.

„Vyděsils mě."

Opět se na mě jen upřeně díval.

„Tohle je hrozný..." zavrtěla jsem hlavou. „Nevím, co si myslíš...Co ti probíhá hlavou...Šílím z toho."

Vztáhl ke mě ruku.

Uhnula jsem. „Neublížíš mi zas?"

Jen natáhl ruku blíž.

Pomalu jsem vložila tu svojí do jeho. Prudce ji sevřel. Tentokrát však jemněji.

„Avo..." zašeptal téměř neslyšně.

Překvapeně jsem zamrkala. „T-Tys mi řekl jménem? To je úžasný." zajásala jsem.

Jay se doširoka usmál a naklonil hlavu na stranu.

„A už mě zase děsíš." ušklíbla jsem se....

Další dva týdny jsem každý den trávila s Jayem, který už od toho večera znovu nepromluvil. Měla jsem pocit, že se sbližujeme, že o mě ví snad všechno a že já vím všechno o něm i přes to, že neřekl ani slovo.

Byl pondělní podvečer. Slunko pomalu zapadalo a vzduch byl chladný. Procházeli jsme se s Jayem velkým parkem. Dnes byl strnulejší a nekomunikativnější než kdy jindy. Ploužil se vedle mě s hlavou sklopenou a rukama v kapsách. Došli jsme k malému altánku, kde jsme se usadili.

„Vím, co se ti stalo. Je mi to líto." začala jsem.

Jen mu tiklo v pravém rameni a bylo ticho.

„Už je to dávno. Nemyslíš, že je čas se přes to přenést? Nikomu tímhle život nevrátíš." Hlas se mi třásl zimou. Vzduch byl ledově ostrý. Měla jsem co dělat, abych se neklepala. „Pojď o tom se mnou mluvit. Víš, že mi můžeš věřit."

Podíval se na mě. Když uviděl, jak mi pomalu modrají rty zimou, sundal si mikinu a bez váhání mi ji nasadil. On sám pod mikinou měl jen černé tričko.

„Dostaneš zápal plic." zavrtěla jsem hlavou a začala jsem si mikinu sundávat.

Prudce mě chytil za ruce a zamračil se.

„Tak dobře, ale měli bychom co nejdřív jít zpátky..."

Spokojeně mě pustil.

„Poslouchal jsi mě? Pojď to překonat...Opravdu tím nikomu život nevrátíš, ani jemu ani tvojí matce..." než jsem to dořekla chytil mě pod krkem.

Dívala jsem se mu do očí a snažila jsem se tvářit klidně, uvnitř jsem ale panikařila.

„Všechno nemůžeš utnout násilím...Proč se k tomu nepostavíš jako chlap?" cítila jsem, jak jeho stisk sílí.

Pohladila jsem ho po tváři. „Bylo by ti líp..."

Několik vteřin na mě jen koukal, než mě přitáhl do polibku...

Zarazilo mě to natolik, že jsem neměla slov. Jen jsem na něj tupě zírala.

„Nepleť se do toho." zabrblal si téměř neslyšně a odcházel. Jeho hlas byl hluboký a chraplavý.

Spadla mi brada...Jako vážně? Bylo to skutečné nebo už mi definitivně zamrzl mozek?

Když jsem se konečně probrala z počátečního šoku, okamžitě jsem běžela za ním. Po pár metrech jsem ho dohnala a postavila jsem se mu do cesty.

„Ty-Tys...Cos mi to říkal?"

Jen se na mě pohrdavě podíval, odstrčil mě z cesty a pokračoval v chůzi.

Nenechala jsem se odbít a znovu jsem mu zkřížila cestu.

„Ne, ne, ne, ne! Jsi schopen mluvit, tak mluv! Mluv o tom, co se stalo. Můžeš se dostat z blázince. To snad nechceš?"

Z nebe se začala snášet vločka po vločce.

Vzal mě hrubě za ramena. „Ne." řekl už zřetelně a odstrčil mě pryč. Zrychlil krok a ztratil se v chodbách sanatoria.

Ještě několik dlouhých minut jsem stála na místě. Vločky se snášely k zemi, kde tvořily chladný bílý povlak.

Už jsem byla tak blízko...Tak blízko...Kruci! Ten polibek...Má to v hlavě v pořádku, ví co dělá...Nebo ne? Už nevím kde je pravda...

Když jsem se tam druhý den vydala, řekli mi, že je Jay na samotce a nemůže mít návštěvy. Lekla jsem se. Co asi provedl? Pravděpodobně ho pustí až za týden, říkali...

Celý týden mi utíkal velmi, velmi pomalu. Celou dobu mi vrtal hlavou. Nemyslela jsem téměř na nic jiného. Chodila jsem jako tělo bez duše. Sedívala jsem dlouhé hodiny u okna a sledovala bílou krajinu a padající sníh. Před očima jsem viděla jeho obličej, na kůži cítila jeho dotek, v uších mi zněl jeho hlas a na rtech jsem cítila jeho polibek.

„Už z toho blázním..."