Dívka s dračím srdcem; Dědička dračí krve

Naděje

Doris je moc milá patnáctiletá vyučená komorná. Popravdě je jediná, s kým se tu dá mluvit. „Dor?" „Ano Rosalie?" „Mohla bys mi něco říct? A vím, že znáš odpověď." „To asi nebude příjemná otázka." „Chtějí mě naši nechat zasnoubit?" „Samozřejmě, že tě jednou..." „Jo to je mi jasný, ale teď?" „Tohle není na mně, ani na tobě. A teď už jdi." Cesta halou je pochmurná a vždy mi připadá deprimující. Nechci se vdávat a ta bezmoc je strašná. Vědět, že nic nemůžu změnit. Ne. Nesmím se vzdát, a taky, že se nevzdám. Pomalu otevírám dveře do hodovní síně a děsím se nadcházejícího obrazu. Uf. Hudba, tanec a samé známé tváře. To znamená jediné. Matka si to rozmyslela a nechá mi čas. „A Rosalie. Opravdu ti to sluší." Tohle je můj jediný bratr. Je o pět let starší. Vždy mě chránil, ale musím přiznat, že to bylo občas na obtíž. Přes to ho mám moc ráda. Příští týden bude korunovace. Moc se na ni těším. „Dobrý večer bráško." Říkám mu tak, protože to nemá rád. „Smím prosit?" „Ale jistě." „Filipe." Matka... „Potřebuji s Rosalie mluvit. O samotě." Filip se jen hluboce uklonil a nechal mě v tom samotnou. Všichni dobře vědí, že není dobré jí odporovat. „Rosalie. Tvoje zásnuby se odkládají." Co? Fakt?! Nedokážu udržet emoce a tak se mi na tvář vkradl úsměv. „Tvůj snoubenec se zdržel na cestě sem." „Co...cože?!" „Ale Rosalie. Takhle se princezna nevyjadřuje." „Mně je to jedno. Ty se mě chceš prostě zbavit!!" „Ale..." „Ne! Jak chceš."

Vím, co si myslíte. V téhle době je sňatek v 16 normální a, že jsem to přehnala, ale já jsem prostě taková a nedokážu sebou jen tak nechat manipulovat. „Neskončil ples nějak brzy?" „Nedělej si ze mě srandu Dor. Kde je ta kápě!" „V truhle. A být tebou, tak se převléknu. A docela by mě zajímalo, jak se chceš dostat z hradu..."