Dívka s dračím srdcem; Dědička dračí krve

Zahrada

Procházím se krásným parčíkem. Obrovským parčíkem. Jsem jako ve snu. Na jednu stranu se nechci vrátit. Nejsem jako matka jo, chci bojovat, protože nedokážu sedět doma se založenýma rukama,ale nechci vládnout. Na druhou stranu mám svý povinnosti svou zodpovědnost. "Měla by ses rozhodnout, čemu dáš přednost." "Co..." Škubnu sebou rychle. Až teď mi došlo, že přemýšlím trochu nahlas. "Ou... Tos neměl slyšet." Začnu se prohrabovat ve vlasech, nějak mě to uklidňuje.  "Třeba je dobře, že to vím." "Dobře? Dobré to není ani trochu. Akorát budeš dávat všetečné otázky. Jak dlouho mě vlastně posloucháš?" "Ehm...asi dýl, než si myslíš." "Na nic neodpovídám." Vychrlím, než vůbec stihne otevřít pusu. "Nechci se ptát. Ne teď. Vlastně jsem vám přišel říci, že se máte spěšně dostavit ke králi." Nasadí velmi směšný avšak etiketě naprosto vyhovující tón. Bohužel mně se nedaří ubránit úsměvu. Ne to není úsměv. Začala jsem se dusit smíchy snažíc se nedat nic najevo. Je jasné, že se mi nedaří. Zakoukala jsem se mu do očí, když jsem konečně mohla zase volně dýchat. Hluboké modré oči, které jsou tajemnější, než magie sama. Nedokážu z nich nic vyčíst. Ten okamžik byl tak kouzelný, že jsem se o to snad ani nesnažila. Stále jsem stála a nehybně zírala do jeho očí. 

Po opravdu dlouhé době se můžu obléct do krásných smaragdových šatů. Nad tím, co se dělo v zahradě se snažím  nepřemýšlet marně ovšem. Když jsem hotova vydávám se ponurou chodbou k sálu. Snažím se připravit si nějakou úvodní řeč na úrovni.

Když otevírám dveře okamžitě prohlížím sál. Nikde žádný král v pro tuto zem typickým rudým pláštěm. "A... Ty musíš být Rosalie." Začne se na mě koukat muž, který rozhodně nemůže být stejně starý, jako má matka. Tenhle vypadá na třicet, zatímco matce táhne na padesát. "Dobrý den. Jsem Rosalie -" "Ale prosím tě já jsem Gerasim a budeme si tykat."

Po dlouhé době další část. Asi to se mnou máte hodně těžké já vím, ale musíte se mnou mít trpělivost.

@Melissa21122002