Let Me Be [CZ]

(5.)

"Ahoj sebevrahu" usmála se na mě.

"Co tu děláš?" zeptal jsem se zmateně. 

"Máma mi volala co se stalo, tak jsem přijela" stále se usmívala "taky jsem ti chtěla něco říct" 

"Povídej." řekl jsem netrpělivě.

"EEE, až sníš večeři. Přinesli jí když si spal, chtěli jí odnést, ale řekla jsem že tu počkam až se probereš" 

"Ale notaaaaak. Vždyť se to nedá jíst"

"Neremtej a jez, jinak se nic nedozvíš" 

"Nojo, tak trochu.. A chci nakrmit" řekl jsem dětským hláskem.

"Bože můj" zvolala a vzala do ruky vidličku.

Začala nabírat tu věc co měla být poživatelná a dávala mi jí do pusy. Po chvíli mi bylo už fakt blbě, tak jsem řekl že mi je blbě z prášků, a nadšeně jsem očekával tu zprávu.

"Tak co jsi mi chtěla říct?" řekl jsem netrpělivě.

"Nom. Jak víš.. Je mi 18... Takže se budu  stěhovat z domova. A říkala jsem si že po tom co umřel táta doma asi chtít být nebudeš, vzala bych si tě k sobě. Možná ukecam mámu abych jí koupila byt a my by jsme si nechali náš velkej barák" usmívala se na mě.

"Ségra... Ty jsi dokonalá" skočil jsem jí kolem krku. 

"Vždyť si můj mladší starší bráška" objala mě.

"Děkuju" usmál jsem se do jejích vlasů.

"Nemáš zač. Ty se vyleč, nědělej blbosti, a až tě pustí budem bydlet spolu. O nic se nestarej, až vylezeš, všechno bude zařízený" zvedala se ze židle a usmívala se.

"Kam jdeš?" zesmutněl jsem.

"Překecávat" zatlemila se a zmizela.

Já si zasněně sednul na postel a začal snít. Jaký to asi bude  bydlet bez matky, s mojí sestrou, v tak obrovským baráku. To budou párty. Pak jsem si uvědomil že nemam s kym ty párty pořádat, tak jsem se jen zasmál mý blbosti a snil dál.

Pak jsem začal myslet na Sebiho.. Proč za mnou jel? Jak zjistil tu adresu, když se známe dva dny, a ani ne osobně? Tohle nedává  minimální smysl. Chtěl jsem mu napsat, tak jsem se instinktivně podíval kolem sebe, ale při mý inteligenci mi nedošlo že jsem v psychiatrický léčebně a ne v nemocnici, a že mi sem mobil asi nedají. Lehl jsem si teda na postel, založil si ruce a koukal do stropu. Kdyby tu byl se mnou někdo na pokoji aspoň. Snad někoho přivezou. Ne že bych to někomu přál, to zase ne. Ale sobec se nazapře. 

Dumal jsem nad svými myšlenkami, když v tom se otevřeli dveře, ve kterých stál doktor.

"Ahoj, tohle je tvůj nový spolubydlící, jmenuje se Nicolas. Snad si budete rozumět." vytlemil se na mě doktor, a zpoza zad vytáhl nějakýho kluka jak králíka z klobouku.

"Zatím si popovídejte, Nicolasi ty jdi tamhle na postel, za chvíli přijde sestřička" vytlemil se znova a odešel.

"Em, ahoj" stydlivě řekl ten kluk a sedl si na postel. 

"Ahoj" usmál jsem se mile.

"Jak se jmenuješ?" zeptal se mě. Byl neuvěřitelně hubenej. Viděl jsem všechny jeho kosti. Klíční kosti měl hrozně vystouplý. Usmál jsem se, protože jsem úchyl na klíční kosti.

"Nom..." 

Ahoj lidi, jo vim že nic nevydávam, ale já prostě nemam nápady. Věděla jsem ze začátku že budu psát novou story, věděla jsem jak to bude vypadat, co se bude dít,pak jsem si ale uvědomila že to bude hrozně chabý, takže ne všechno bude pravda. (Story podle skutečné události)