Let Me Be [CZ]

(4.)

"Já jsem Sebi." usmál se roztomile. 

"Cože." řekl jsem rychle a vystřelil jsem z postele, protože tlak v mém žaludku už nešel udržet.

"Jsi v pohodě?" zeptal se starostlivě.

"Jo jenom je mi blbě po těch práškách... Takže znova.. Ty jsi ten Sebi, kterýho jsem našel předevčírem na FB?" zeptal jsem se zmateně.

"Jep." pokrčil rameny.

"Tak co tu sakra děláš?! Jak víš kde bydlim?!" 

"Věř mi že v týhle době není těžký si najít něčí osobní údaje. Stačí napsat tvým přátelům na FB." mrknul na mě.

"A proč si za mnou jel?!" vyjekl jsem. 

"Po tom co jsem viděl že nejsi 3 dny na fb, mi to bylo divný, a protože bydlim v městě kousek odsud, jsem za tebou jel"usmál se mile. 

"Děkuju" skočil jsem mu kolem krku a nechtěl ho pustit. 

"Nemáš zač" pohladil mě po zádech a usmál se.

"Jo, promiň" zaculil jsem se a odskočil od něj.

"Nevadí" usmál se. "vypadáš docela dobře na to že jsi spal 3 dny v kuse po předávkování práškama na spaní.." pronesl.

"A já za to asi můžu" udělal jsem jako že jsem se urazil a pak se zas otočil." 

"To nikdo neřekl" rozhodil rukama.

"Ještě aby jo" 

"Pff. Hele, budu muset jít, za chvíli mi jede autobus domů."

"Dobře" 

"Nevypadáš zrovna smutně.." řekl potichu.

"Hele, před třema dněma jsem se pokoušel o sebevraždu, myslíš že mě bude mrzet že odejdeš?" usmál jsem se.

"To bylo pěkně hnusný.. Taky už jezdit nemusim." prohodil uraženě.

"Ale notak, takhle jsem to nemyslel.." zvednul jsem se z postele, a skočil mu kolem krku "ještě přijeď prosím" zašeptal jsem při objetí.

"Dobře, někdy zase přijedu" pohladil mě po zádech.

"Děkuju" odtáhnul jsem se, a stoupnul jsem si před něj.

"Pa" řekl potichu, usmál se a odešel z pokoje.

"Ahoj" řekl jsem zasněně.

Věnoval mi jeden úsměv a odešel. Já se vzpamatovával, a šel jsem pomalu do postele. Na pokoji jsem byl sám, takže pohoda. Za nedolouho přišel doktor.

"Dobrý den" vešel do pokoje.

"Dobrý" otočil jsem se na něj.

"Jak vám je?" 

"Mno, před třema dněma jsem se pokusil o předávkování práškama na spaní, jak myslíte že mi je?" 

"Já se ale neptám na psychický stav. Mě zajímá fyzický, na psychický tu je psycholog."

"No fyzicky se mi jenom zvedá žaludek, jinak celkem dobrý" 

"To jsem chtěl slyšet. Teďko vám bude pár dní blbě, pak by to mělo být lepší. Asi budete hodně ospalý, protože prášky na spaní dělají svoje."

"Na to nepotřebuju doktora" protočil jsem očima.

"Buď v klidu. Nevíš jestli za tebou někdo přijde?"

"Možná máma, ségra a jeden kluk, Sebastian"

"Dobře, takže ty jediný  za tebou pustim, musíš být v klidu." usmál se.

"V 6 večer ti přivezou večeři, tak něco sněz ať ti není blbě z hladu" dodal a odešel z pokoje.

Já se zachumlal do peřin a pomaličku usnul. Zdál se mi zvláštní sen o tom, co kdybych se z toho neprobral a umřel. Zdálo se mi že máma se zabila v autě stejně jako táta, a moje sestra se odstěhovala do LA. Já se potom probudil z mrtvých a strašil lidi, protože jsem dostal schopnost neviditelnosti. Potom jsem začal vraždit, ale nikdy mě nechytili, protože kdo může chytit neviditelnýho člověka žejo.. Probudil jsem se spocenej s leknutím, a vedle mě seděla moje sestra a koukala do mobilu.

"Madison?"

Brý deeen. Tak co jak se máte? Další díl je tady, aby jste měli co číst když venku prší a nejspíš bude ještě v neděli. Nevim jak to dál okecat, takže paa. :)