My Past [CZ]

Lež

Běžela jsem tak rychle jak to jenom šlo. Doslova jsem udeřila do kliky a rozrazila dveře. Celá udýchaná jsem se zmohla jen na ,, Promiňte paní učitelko, dnes měl autobus spoždění" samozřejmě že neměl, ale něco jsem říct musela. Nechtěla jsem jí říkat že mě zdržela cesta do školy při pohledu na krajinu, že jsem se zabrala do písničky, nebo že jsem jsem měla menší srážku s Nathanem... Vlastně "srabem". ,,Tohle není poprvé co jste přišla pozdě slečno Walkerová" jo v tom měla pravdu..pozdě jsem chodila docela často, ale bojím se že teď už to nikdo tolerovat jako doposud nebude. Po tom co jsem nabrala trochu dech tak jsem došla k jediné volné lavici, ve třídě nás byl lichý počet. Samozřejmě že se mnou nikdo sedět nechtěl ale bylo to vzájemné. Taky jsem o společníky nestála. Zmohla jsem se na svojí drzou poznámku ,,To ano ale je to poprvé v tomhle školním roce, takže trest by byl pro mě nespravedlivý" koukla jsem se na ní svím výtězným pohledem a pousmála se. Učitelka Brownová nesnáší když má někdo pravdu. Bude se s vámi hádat dokud vám nedojdou síly. Na této škole byla proslulá jako rozdavač trestů, ale dnes ne, dnes jí tu radost nedovolím. Existuje tu takové pravidlo už pár roků, každý smí jednou zameškat. Tím zameškat nemyslím zaspat. Samozřejmě že když má autobus spoždění nic se tak neděje. Je mi jasný že mi mou lež nespolkla. Ale hlavní důvod nevěděla, to jí štvalo ze všeho nejvíce. Je ukázkový příklad starší zahořklé ježibaby co tu po staletí učí, možná i mučí, žáky. ,,To ano to máte pravdu slečno, ale uvidíme jak dlouho vám to vydrží" uvěřila mi.
Usedla jsem na své místo a povšimla si těch ustrašených pohledů které na mě vrhaly moji spolužáci, jedna z věcí proč nemám kámoše je kromě toho že je nepotřebuju, taky věc ta, že ze mě mají strach jen se mnou promluvit. Můj styl je doslova děší. Mám takových zápisů a postihů že aspoň jedna poznámka denně už na mém dením pořádku. Popsala bych svůj styl asi takhle, někdy emo, někdy rockerka, a jindy punkérka. To podle nálady.
,,Protože nás slečna Walkerová obrala o čas, pojedem přes přestávku" vychutnávala jsem si ty zničené pohledy mé trapné třídy, nevtipňejší na tom bylo to, že se neodvážily na mě ani kouknout. Báli se! Vyndala jsem si učebnice, sešit a pero, moje černé desky jsem si schovala do batohu, jen stříbrný nápis "seznam deseti" se stačil zablýsknout. A hodina nudné biologie mohla začít...

Sice jsme jen opakovaly věci z minulého roku ale i tak mi přišlo že pojmy co zazněly sem v životě neslyšela. V té chvíly jsem na sebe byla pyšná, protože jsem se zděsila při pomyšlení jak jsem vlastně z toho mohla projít!!

Z mého spánku už mě vyrušil jen zvuk klepání na dveře. Koukla jsem se na hodinky na mé ruce. ,,Teprve půl hodiny pryč" zašeptala jsem nejvíce znuděným hlasem na který jsem se v té chvíly zmohla. ,,Vstupte prosím" pravila ze sebe profesorka. Do třídy vpadl vysoký, hubený kluk. Měl na sobě šedý svetr a modré džíny. Hnědé vlasy se mu leskly v záři slunka které sem dopadalo ze školních oken. Jeho šedozelené oči....přísahala bych že jsem je už někde viděla ale kde? Když promluvil bylo mi vše jasné. Byl to Nathan. Když jsme se spolu srazily tak jsem tolik pospíchala že nebylo čas si ho prohlédnout, jenom jeho nádherné oči jsem si zafixovala. Stačila jsem se s ním jenom pohádat, ale jak už je o mě známo, já si na hádku najdu čas vždy, jako třeba dnes ráno. Sakra!! Nechtěla jsem to přiznat protože jsem byla na něho pořád naštvaná....ale vážně mu to slušelo. ,,Třído, tohle je Nathan Jordan" představila ho profesorka. ,,Ale jdeš trochu pozdě ne?" zeptala se ho ,,ano moc se omlouvám ale trochu jsem se tu ztratil, nemohl jsem najít ředitelnu" hodil na ní smutný obličej. Fak chyté. ,,Ano, myslím že to si budete dost rozumět támhle se slečnou Walkerovou." Pousmál se na mě. Počkat on se na mě usmál? Samozřejmě to byl ironicky šťastný úsměv. Co jiného od něj čekat. ,,Myslíte nemehlo?" profesorka si postrčila brýle na svém velkém ostrém nosu. ,,Co prosím?" mávl rukou ,,To nic." znova pohlédl na mě, z jeho pohledu mi poskočilo srdce. Jeho oči... ,, Jenom chci říct.." pohlédl zpět na profesorku Brownovou ,,ona za to nemůže, stihla by to kdyby do mě nenarazila" to jsem si líbit nenechala ,, Co to meleš to ty jsi narazil do mě!!" vyjekla jsem. ,,Takže autobus jo?? Poškole!!" zařvala profesorka. ,,A vy jste nás obral o další čas..máte tu čest být hned druhý tady po slečně Walkerové" zakroutila hlavou ,, A protože tu nevidím jinou volnou lavici, budete muset pane Jordane usednout hned vedle." takže super má lež fungovala a on si sem jen tak příjde a zkazí to!! Uvěřila nakonec že mě zpozdil autobus a ne má nezodpovědnost. Nathan otráveně praštil z batohem o druhou půlku MOJÍ lavice a začal v ní cosi lovit. Nemohla jsem si nepovšimnout pohledů všech holek ze třídy jak nad nim slintaj. Usedl a probodl mě pohledem, zas ty jeho oči.... Ale já se na něj koukla takovím způsobem že ten pohled už v životě z hlavy nevymaže a bude ho pocelý život strašit. ,,To není fér" zabručel ,,Co prosím? Co jsem to slyšela?" Koukla profesorka na Nathana asi takovým způsobem jako já před chvílí. ,, Říkal jste že tu chcete zůstat se slečnou Walkerovou a pomáhat jí drhnou lavice?? Samozřejmě že můžete!" pak ještě dodala ,, to že je váš otec ředitel této školy neznamená že tu máte nějaké výhody a můžete být drzí. Sám váš otec, nový ředitel této školy mě požádal, abych na vás dohlížela a popřípadě se nebála zakročit." Nahodila jeden ze svích výtězných pohledů který patřil zadní lavici ve které jsme seděly já s Nathanem. ,,A aby se to příště neopakovalo pane Jordane, mám pro vás skvělou průvidkini, vše vám vysvětlí a se vším pomůže" všechny holky se začaly hlásit a dohadovat která to bude. Nečekaně pohlédla na mě. Nečekaně protože jsem děsně nezodpovědná. Ani kočku by mě hlídat nesvěřily. ,,Bude to slečna Walkerová." Já i Nathan jsme se na sebe podívaly ve stejnou chvíly, jako by naše oči byly něčím spoutaný jako by naše oči byly magnety.
Cítila jsem jak ve mě proudí různé emoce.

Tady je další kapitola. Doufám že se vám líbila, byla trochu delší. Předem se omlouvám za gramatické chyby.