My Past [CZ]

Příměří

Následující den se nic nestalo, vše bylo při starém. Přišla jsem včas a Nathan tam už seděl, nedovolil si se zpozdit po té naší nehodě. Mím úkolem bylo ho provést po škole, šli jsme hned ráno protože jsem to chtěla mít co nejdříve za sebou. Jeho otec je ředitel a co jsem slyšela tak prý dost přísný.

A byla tu středa, střed týdne. Tak strašně jsem si přála jet už zase domů. Ale musela jsem tu teď sedět v naší nablýskaný lavici které jsme s Nathanem v pondělí drhly. A protože seděl hned vedle, nešlo si ho nevšimnout. Vždy jsme na sebe jen tak po očku koukly a hned zase naše spojení přetrhly. Měl pravdu, měl pravdu když říkal že bych profesorku přemluvila. Tak proč jsem to neudělala? A jak vlastně Nathan mohl vědět čeho jsem schopná a co vlastně dokážu? V životě jsme se spolu neviděly ale už tak toho o mě ví dost.

Měly jsme zrovna před tělesnou výchovou. Máme to rozdělené na holky a kluky. Jsme zvlášť. Dnes jsme šly ven, protože prázdniny skončily nedávno a počasí bylo pořád hezké, tak proč toho nevyužít? My holky jsme si zahrály volejbal a kluci naproti hráli fotbal. Měla jsem na sobě volné krátké černé kraťasy a volné bíblé tričko. Míč přiletěl na mě, snažila jsem se co nejvíce soustředit. Odpinkla jsem ho. V týmu se mnou byla ještě Lara, Alice a Lissa. Nejradši jsem z nich měla Laru, měla podobný styl jako já. Zato Alice, tu bych nejraději nakopla. Je to hvězda třídy, každého kluka co chce si získá. Dokonce se nedá přehlédnout jak se nakrucuje před Nathanem. Nathan... Zahlédla jsem jak naproti běží proti míči a spocené tričko se mu lepí na hruď. Učitel zapískal a měly pauzu. Nathan si šel pro láhev s vodou co si sem ven donesl, odložil flašku s pitím a přetáhl si tričko přes hlavu. Páni, takové břišáky!! Musím uznat že postavu má fakt dobrou! ,,Pozor" zařvala Lara, ale v tom už jsem ležela na zemi a držela si hlavu. Zaůpěla jsem bolestí. ,,Jsi v pořádku!" doběhla ke mě Alice a hraným zájmem začala vyšilovat. ,,Myslím že jo" všichni přestaly hrát a rozeběhly se zamnou. I kluci ,,Jste v pořádku?" zeptala se učitekla. ,,Jo.. Jo jsem" řekla jsem váhavě. Přiběhl i Nathan. Natáhl ruku aby mi pomohl na nohy. ,,Né já sama!" odbyla jsem ho. Pomalu jsem se zvedala ale v tom jsem se zklouzla spátky na zem. ,,Neblázni, koukni na sebe, poď pomůžu ti" věděla jsem že nemám jinou možnost tak mi nezbývalo nic jiného než kývnout hlavou na znamení souhlasu. Nathan mě nejdříve vytáhl za ruku a potom mě jednou rukou objal a dovedl mě k lavičce. Učitelka s učitelem za mnou přišly. ,,Co se stalo?" rozmrkala jsem se a zmohla se na odpověď ,, opravdu mi nic není, myslím že to je ze sluníčka" koukli se na sebe jako kdyby mi nevěřili, ale potom souhlasily ,,Dobře, potřebuješ si zřejmě odpočinout, zůstaň tu, dnes už cvičit nebudeš." řekl učitel soucitně. ,,Na tu máš" přiběhl Nathan který si mezitím stačil obléknout tričko nazpět. V ruce nasměrované ke mě držel svojí láhev. ,,díky" vzala jsem si láhev a napila se. Bylo mi už o něco lépe. Ale bylo úžasné když vás objímá polonahý Nathan. Možná že pomáhání druhým má vážně v povaze, možná jsem se v něm spletla.

Měla jsem už školy tak akorát a to nedávno začala, a ke všemu ještě učení na maturitu. Slíbila jsem si že přípravu nesmím podcenit. Došla jsem na intr v 17:00 večeři máme až v 18:30 takže mám nějakej volnej čas. Dojela jsem autobusem do blízkého parku kam jsem vždy chodila moc ráda. Sedla jsem si na beton a pozorovala jsem jak se ztmívá. Bavilo mě pozorovat temnou oblohu a tmavé stíny stromů.V tom přišel Nathan. ,,Tak tebe bych tu vážně nečekal, po dnešku by ses měla jít pořádně vyspat" usmál se na mě. Byl taky v domácím oblečení jako já, měla jsem na sobě černé legíny s obyčejným modrým tričkem. Nathan měl volné šedé tepláky a černou mikinu. ,,Prosím tě" koukla jsem se na něj ,,taky něco vydržím, ne?" oplatila jsem mu úsměv. ,,Netvrdím že ne, jen chci aby jsi byla v pohodě" koukl na mě vážným pohledem ,, Jo jasně, to abych nechyběla a ty jsi měl od koho opisovat" poprvé se usmál nahlas, měl tak krásný hlas, ale jeho smích...
,,Můžu si přisednout?" zeptal se ,,jasný to ty tu velíš ne" ,,cože, jestli narážíš na tátu, tak ti říkám že nejsem ani trochu jako on" odtrhla jsem od něho pohled a zadívala se na stromy před námy. ,,Já no.." začal se mu třást hlas ,,my, my moc dobře nezačaly co?" pohlédla jsem zpět na něho, zpanikařil ještě víc. Bylo to milí. ,,Jsi celkem fajn" vypustil ze sebe nakonec. To mě rozbilo, to mě udivilo, teď jsem neměla slov, měl tak vážný pohled. ,, Co prosím? Čeho jsem tu právě byla svědkem?? Pan Jordan mi řekl že jsem fajn.. Takovímu 'nemehlu'.." to ho rozesmálo, teď jsem byla zase nervózní já ,,Jo, možná že jo" ,, Víš od učitelů vím že jsi Walkerová, ale... Je mi to blbí, neslyšel jsem že by tě někdo oslovil jménem, a.." nachvíly se zasekl. Věděla jsem přesně co chce naznačit ,,mé jméno je Avery" usmála jsem se na něj, podal mi ruku na náznak příměří ,,Dobře Avery Walkerová, můžem začít odznova?" to že neznal mé jméno jsem mu za zlé neměla, měl pravdu, nikdo na mě nepromluvil a já se mu nepředstavila. Zatřásla se mi hlava a zamlžil se mi svět ped očima..