Sestra ✔

IV.

Dny plynuly a vše zůstalo skoro stejné. Jen Popelka už tolik nekřičela. Byla ještě uzavřenější, než kdy dřív a já se o ni začala trochu bát. Ta tichá šedá myška, to prostě nebyla ona.

Matka byla právě na trhu. Nechápala jsem, co na těch trzích viděla. Vždy po nich přišla plná štěstí. Byla jsem za to ráda. Bohužel tam většinou nakoupila věci, které jsme vůbec nepotřebovaly a jen leželi na půdě. Ale copak jsem jí to mohla mít za zlé, když ji to dělalo takovou radost? Proč ničit štěstí, když jej můžeme zalít, sledovat, jak roste, a být šťastní za radost druhých?

Najednou se prudce otevřely dveře a Cora vešla dovnitř s radostným úsměvem. To bylo snad poprvé, co jsem viděla od Sebastienovi smrti její úsměv. Ruce měla plné tašek různých barev a velikostí. Se sestrou jsme jí rychle přispěchaly na pomoc. Popelka bez sebemenšího zájmu pokračovala v utírání prachu, nebo, co to vůbec dělala.

"Hádejte, co jsem se dozvěděla," začala, když si odložila všechny tašky, "Na zámku se pořádá ples, kde si princ vybere svou nastávající!" vykřikla natěšeně.

"To jako fakt?" zeptala se snad ještě natěšeněji má sestra. A věnovala mé matce pohled plný radosti. Já jsem se taky usmála, ale v hloubi duše jsem rozhodně radost neměla. Nesnášela jsem plesy. Všichni se tam chovali tak neuvěřitelně škrobeně. A že si princ vybírá svou nastávající? To si myslí, že na nějakém plese plném přetvářek najde pravou lásku. Já osobně o tom silně pochybuji.

"Rovnou jsem vám koupila šaty. Doufám, že se vám budou líbit," řekla stále radostným hlasem a má sestra se hned vrhla k taškám.

"Můžu jít taky?" zeptala se tiše Popelka a věnovala Coře prosebný pohled.

"Ne," řekla prostě, bez sebemenšího zamyšlení. Popelka se zatvářila zklamaně a rychlými kroky vyšla z místnosti.

"Nepřeháníš to trochu?" optala jsem se matky.

"Ne, nepřeháním to. Nezaslouží si jít na ples, když se k nám takhle chová. To se musí naučit," odpověděla mi, jako by to byla ta nejjasnější věc na světě.

"Ale už se snaží. Vždyť sis toho musela všimnout, už na nás ani tolik nekřičí," řekla jsem na její obranu. Nechtěla jsem být na její straně a zradit vlastní matku, ale myslela jsem, že teď už zachází opravdu moc daleko.

"Tak se musí snažit víc." S těmi slovy vzala téma za ukončené a začala se s mou sestrou bavit o doplňcích. Já jsem potichu odešla.

Když jsem šla kolem Popelčiny komnaty, slyšela jsem pláč. A z mé mysli ty srdcervoucí vzlyky již nikdy pořádně nezmizely.