Sestra ✔

III.

Přecházela jsem po své malé komůrce tam a zpátky. Snažila jsem se utřídit si své myšlenky. Má rodina se mi rozpadala před očima. Každým slovem a zvýšeným hlasem se mezi Corou a Popelkou vytvářela obrovská propast, která byla stále větší a větší. Já jsem si musela vybrat. Budu na straně Popelky nebo své matky, která mi dala život a vychovala mě? Samozřejmě, že u mě vždy zvítězí matka, ale stejně... Nezažila tato rodina už dost bolesti?

Pohled mi ulpěl na jedné z mnoha maleb, které jsme si jako rodina nechali udělat. Všichni na ní byli tak šťastní. I Popelčiny oči byly beze smutku a vzteku. Sebastienův úsměv zážil však ze všech nejvíc. Kdyby tehdy věděl, jaký osud tuto rodinu čeká. Usmíval by se stejně?

Na mysl mi přijde jedna jediná vzpomínka. Jeho poslední slova, která mi řekl den před tím, než umřel. "Naděje je jako svítání po temné noci. Jemná, ale přitom silnější než jakákoli temnota. Naděje je něco, co nikdy nemůžeš ztratit, i když se to zdá být beznadějné, nesmíš se nikdy vzdát. Protože pak by nemělo tvé bytí již žádnou cenu a tvá duše by se propadla do temnot zapomnění."

A já si řekla, že se budu řídit jeho slovy. Nikdy se nevzdám. A nikdy nepřestanu bojovat za svou rodinu. I kdyby to znamenalo můj vlastní pád.

Poté upoutalo mé oči něco jiného. Starý obraz z matčiné svatby. Když byla jednou v depresi, chtěla ho vyhodit. Ale já jsem si ho potají vzala. Byl to můj jediný obraz, na kterém byl nakreslen můj otec. Zemřel v den, kdy jsem se narodila. Naše království právě válčilo se zlobry. Padl v boji. Matka o něm nikdy moc nemluvila. Jediné, co nám o něm se sestrou řekla bylo, že se jmenoval Christoph a padl jako hrdina. Zemřel, aby mohli ostatní žít.

Vyhnala jsem ty pochmurné myšlenky z hlavy a vydala se pomoct matce s přípravou oběda. Potřebovala jsem alespoň nějak zabavit svou mysl.

Když jsem procházela kolem pokoje Popelky, slyšela jsem slabé vzlyky. Opatrně jsem otevřela dveře a vešla do komůrky. Má nevlastní sestra zvedla své oči plné slz.

"Odejdi, hned!" vykřikla plačtivým hlasem a nepřátelsky se na mě podívala.

"Chci ti jen pomoct. Prosím, řekni mi, co tě trápí. Bude ti lépe, když se někomu svěříš," řekla jsem jí tichým hlasem a udělala další krok směrem k ní.

"Dál už ani krok," varovala mě výhružně a já zůstala nejistě stát na místě.

"Dokážeš si vůbec představit, jak hrozné to pro mě bylo? Ztratila jsem svou matku a teď i svého otce. Jsem sama. Úplně sama v temnotě," každé slovo bylo doprovázeno hlasitým popotahováním.

"Ale nemusela bys být," přeruším ji, "Stačilo by, kdyby ses rozhlédla kolem sebe. S matkou se ti snažíme pomoct. Vím, že mi to nejspíš nebudeš věřit, ale máme tě rádi." Chvilku jen stojím na místě a sleduju Popelku ponořenou v slzách.

"Přemýšlej o tom," dodám a vyjdu z komnaty.