Sestra ✔

VII.

Naposledy jsem se podívala na svůj odraz v zrcadle. Tmavě modré šaty kontrastovaly s mou bělostnou pokožkou a rudě červenými rty. Byly protkané zlatou nití a spadaly mi až k zemi. Vypadaly jako noční obloha s miliony hvězd. Za mnou se táhla dlouhá vlečka stejné barvy. Připadala jsem si jako princezna.

Matka dala povel k odchodu a tak jsem se vydala ven ke kočáru, taženým dvěma bělouši. Zamávala jsem kočímu a pak mi nezbylo nic jiného než nastoupit. Naposledy jsem se podívala na Popelku a povzbudivě se na ni usmála. Doufala jsem, že víla kmotřička neopozdí.

Když kočár zastavil před palácem, měla jsem sto chutí se otočit a vrátit se domů. Bylo tu až moc lidí. Celé davy se hrnuly do paláce a já jsem málem omdlela. Nesnášela jsem velké davy lidí. Kde to bylo možné jsem se jim vyhýbala. Ale tady to nešlo. Musela jsem tam jít, už je proto, že to matce dělalo takovou radost. Co bych pro ni neudělala?

Vstoupily jsem do prostorné chodby a zařadily se do řady, která se vytvořila před hlavním plesovým sálem. Prohlédla jsem si svou sestru, její radostný výraz a musela jsem se usmát. Nepřestávala mě udivovat. Byly jsme si podobné a přitom tak jiné. Skoro na ničem jsme se neshodli, ale i přes to jsem ji měla radši než jakoukoli jinou sestru. Byla to moje kamarádka, kterou jsem nikdy neměla a věděla jsem, že by nikdy neprozradila žádné mé tajemství.

Najednou jsme byly na řadě a já se rychle probrala z pomyslného transu. Masivní dveře před námi se otevřely a poskytly mi výhled na asi miliony lidí, které tancovaly nebo spolu konverzovaly o všem možném.

"Lady Tremaine a její dvě dcery Anastasia a Christina," zvolal muž s šedivými vlasy, které měl perfektně zčesané z čela a zakryté honosným kloboukem. Král s královnou jen kývli a usmáli se svými falešnými úsměvy. Princ se ani na něco takového nezmohl a hleděl na nějaký bod nad námi.

Odešla jsem spolu s matkou a Christinou na jednu stranu parketu a já začala odpočítávat minuty, kdy už se budu moct konečně vrátit domů.

Za necelou hodinu byl už ples v plném proudu. Některé dívky tančily s princem a ostatní si sami pro sebe nadávaly, proč taky nemohou mít tu čest a tančit s někým tak váženým.

Najednou se otevřely dveře a v nich stála dívka v krásných růžových šatech. Hned jsem věděla, kdo to je. Popelka.

Princ si jí ihned všiml. Jeho pohled se náhle změnil. Už nebyl otrávený, ne, Popelka upoutala jeho pozornost.

Vyzval ji k tanci a když spolu pluli celým parketem a každým tónem se na tváři objevovala větší a větší láska, věděla jsem, že jsem udělala dobře. Že jsem Popelce pomohla najít šťastný konec, druhou šanci, kterou si zasloužila.