Sestra ✔

II.

Bylo ráno jako každé jiné. Cora právě připravovala snídani. A její nevlastní dcera byla opět ve své komnatě.

"Myslíš, že se z toho Popelka dostane?" zeptala se mě Christina potichu tak, aby ji kromě mě nikdo neslyšel.

"Doufám v to," odpověděla jsem jí upřímně. Sama jsem o tom začínala trochu pochybovat. Uklízení zapříčinilo jen to, že byla Popelka čím dál tím nepříjemnější a uzavřenější.

"Já myslím, že je na ni možna matka trochu moc tvrdá," přemýšlela na hlas sestra a já nepatrně přikývla.

"Musíme jen doufat, že ví, co dělá," řekla jsem na konec.

"A hlavně musíme držet při sobě," doplnila mě Christina a obě jsme natáhly ruce a podáním jsme zpečetili svůj slib.

☆☆☆

"Proč musím všechno dělat já?" uslyšela jsem Popelčin hlas, když jsem právě procházela chodbou do své komnaty. Na chvíli jsem se zastavila a zaposlouchala se do rozhovoru.

"Snažím se ti jen pomoct," řekla klidným hlasem matka.

"Pomoct tím, že mě nutíš pracovat? Něco takového tvrď někomu jinému. Nesnáším tě. Ty jsi ukázkový příklad macechy. Zlá a sobecká. Jsi ta nejhorší matka, co kdy chodila po tomhle světě. Opravdu lituji ty tvé dvě dcerušky. Mít tak mizernou matku," křikla Popelka jedovatě a rychle rozrazila dveře a odběhla dlouhou chodbou pryč. Mě si ani nevšimla.

Podívala jsem se na matku, která jen tak stála v místnosti. Po tváři jí sklouzla první slza a roztříštila se o podlahu. Rychle jsem k ní přiběhla a dala jí ruku kolem ramen.

"Nic si z toho nedělej," poradila jsem jí a povzbudivě jsem se na ni usmála.

"Má pravdu," začala potichu. Její hlas se trochu třásl, "Jsem příšerná matka. Nikdy jsem jí neměla být. Nikdy. Co jsem si nalhávala, když jsem si myslela, že vás dokážu vychovat i bez Christopha. Jsem zlá a sobecká,"

"Nechej toho," řekla jsem konejšivě, "Jsi ta nejlepší máma, jakou si kdo může přát. Ona má teď jen těžší období. Dostane se z toho a určitě ji to, co řekla, bude mrzet."

Cora jen trochu popotáhla.

"Uvidíš, zvládneme to," konejšila jsem ji, "Společně.