Sestra ✔

I.

Byl pochmurný den, podobný jako nálada všech ostatních v tomto domě. Už uběhly přesně dva týdny od smrti Sebastiena, mého nevlastního otce. A já si stále říkala proč? Proč zrovna on? Byl to dobrý člověk. Jeden z nejlaskavějších a nejštědřejších lidí, co jsem kdy znala. Nedokázala jsem si představit, jakou bolest musela cítit Popelka. Vždyť to byl její otec. Člověk, který se o ni v dětství staral a prožíval s ní jak ty smutné, tak i ty špatné momenty. Všechny vzpomínky, tak krásné šťastné vzpomínky se proměnily v krutý ostrý nůž, bodající do mého krvácejícího srdce smutku. A pro Popelku, pro tu to muselo být peklo na zemi.

Stála jsem spolu se svou matkou a sestrou před jejím pokojem, z něhož se ozývaly tiché vzlyky. Stejně jako celý měsíc. Jídlo zůstalo skoro netknuté a dveře byly stále zamčené alespoň na dva západy.

„No tak, Popelko, otevři. Nemůžeš se přece ve své komnatě schovávat věčně. I pro mě byla velká rána, když Sebastien odešel, ale musíme jít dál. Chtěl by, abychom šli dál," řekla má matka sametovým konejšivým hlasem. V očích se jí zaleskly nepatrné slzy.

Obdivovala jsem ji. Byla to moc silná žena. Ve svém životě už ztratila dva muže, které nadevše milovala a i přes to, že jí dával osud pod nohy všelijaké nástrahy a překážky, nikdy se nezastavila.

„Všechno je to tvoje chyba. Kdyby ses mému otci nepletla to cesty, určitě by byl ještě naživu. To ty za to můžeš. Ty můžeš za jeho smrt," ozvalo se z komnaty a já nemohla uvěřit svým uším. Proč říká tak ošklivá slova? Copak neví, jak moc něco takového člověku ublíží? Copak neví, jakou mají slova moc?

„Tak a dost," zahřměl hlas mé matky plný vzteku a bolesti. Snažila se zadržet slzy a rychle vytáhla z jednoho z mnoha záhybů svých šatů zdobený klíč, který byl asi jako náhradní, kdyby se ten opravdový klíč ztratil. Rychle otevřela dveře od Popelčiny komnaty a snažila se zůstat alespoň relativně v klidu.

„Vím, že mě právě teď nejspíš nenávidíš, ale já tě mám stále ráda jako svou vlastní dceru. Takže tě nenechám si zkazit celý život. Teď mě dobře poslouchej. Uklidíš celý tenhle dům, od stáje až po půdu. Nikde nechci vidět ani smítko prachu, rozuměla jsi mi?" zeptala se tichý hlasem, který obsahoval skrytou výhružku. Nechápala jsem to. Proč má uklidit celý dům? Jak by jí to pomohlo? Popelka chvíli vzdorovitě hleděla mé matce do očí, plná rozhořčení, bolesti, ale i zábleskem nepochopení a nepatrné dětské zvědavosti. Nakonec matce přece jen podlehla.

„Ano, Coro," odpověděla a co nejrychleji vyšla z místnosti. Cora ji pronásledovala spokojeným pohledem.

„Já to nechápu," ozvala jsem se náhle a má matka se na mě podívala s otázkou v očích, "Nechápu, jak jí to pomůže," objasnila jsem jí a ona se na mě usmála.

„Víš zlatíčko, když je ti někdo opravdu hodně blízký a najednou je pryč, musíš na něj neustále myslet," začala a já přikývla. Také jsem několik dní nemohla myslet na nikoho jiného než Sebastiena. Jak moc mi chyběl, "tvá mysl se naplní smutkem. A když se tomu smutku poddáš, je to ještě mnohem horší. Celé týdny jen sedíš a mučíš se, aniž by sis to sama uvědomovala. A z toho je jediné cesty ven- odreagování. Když se mně něco takového stane, začnu uklízet. Zaměstnám tím svou mysl a nemusím si připomínat všechny bolestné vzpomínky.

„Věř mi, Popelce to jen pomůže," řekla mi a já jí věřila. Věřila jsem, že to Popelka pochopí. Že děláme dobrou věc.