Sestra ✔

VI.

Celé dny jsem na to nemohla přestat myslet. Opravdu tak nenávidí svůj život? Opravdu tak nenávidí nás? Měla bych na ni být naštvaná. Také ji nenávidět a zahrnovat ji urážkami jako ona mě. Ale já prostě nemohla. Měla jsem takovou nevysvětlitelnou touhu jí pomoci. A tak jsem přemýšlela a hledala všechny různé způsoby. Jak bych jí mohla dopřát druhou šanci?

Jednoho dne jsem na tuto otázku konečně našla odpověď. Když jsem si pročítala různé knihy v naší skromné knihovně, narazila jsem na jeden příběh. Vyprávěl o bájné "Víle kmotřičce", která prý pomáhala lidem najít jejich šťastné konce. Pomáhala bohatým i chudým, mladým i starým. Stačilo jen třikrát vyřknout její jméno a ona se objevila.

Upřímně jsem tomu vůbec nevěřila. Ale nic lepšího jsem nenašla, navíc, ples se pořádal už dnes a já jsem měla takové tušení, že po plese bude pro Popelku již moc pozdě.

Se slovy, že se jdu na chvilku projít, jsem kvapně odešla z domu a zamířila jsem na místo, o kterém kromě mě nejspíš nikdo nevěděl. Aspoň jsem tam za ty roky ještě nikdy nikoho neviděla. Když jsme se sem přestěhovaly, byla jsem tam skoro pořád. Tehdy jsem to stěhování brala dost těžce. Bála jsem se. Bála jsem se změny. Že se stanou věci, které mi změní celý život.

V ruce jsem svírala těžkou starou knihu. Vypadala celkem obyčejně, v hnědé kůži s některými potrhanými stránkami. Ale přesně v ní se schovávala odpověď. Přesně v ní byl onen příběh, který pomůže Popelce dosáhnout šťastného konce.

Došla jsem k staré vrbě, které jsem už dlouhá léta svěřovala veškeré své smutky, radosti i starosti. Otevřela jsem knihu na označené straně a přečetla si ještě jeden příběh. Opravdu chci Popelce pomoct? Chová se ke mně příšerně, tak proč? Proč bych pro ni měla udělat něco takového? Tyto otázky mi nestále vířily hlavou a na malý okamžik jsem ucítila pochybnosti.

Ale poté jsem si vzpomněla na její radostný úsměv, kdy byl Sebastien ještě naživu. A bylo rozhodnuto. Chci ten úsměv vidět znovu.

"Aalyiah, Aalyiah, Aalyiah," zopakovala jsem vílyno jméno, přesně, jak se psalo v knize a zavřela jsem oči, doufajíce zázraku. Ale nic se nedělo. Už jsem se chtěla otočit a odejít, když jsem za sebou uslyšela hlas.

"Zdravím tě, Anastasie. Copak potřebuješ, že mě tak úpjenlivě voláš?" zeptal se sametový zpěvavý hlas a já se prudce otočila. Za mnou jsem spatřila ženu, která vypadala narozdíl od mých představ dost mladě. Měla žluté šaty, hnědé vlasy, které jí volně spadaly až k pasu a skoro až průsvitné zelené oči, které rozhodně nepatřily žádnému smrtelníkovi. Za zády se jí třepetaly malá křídla podobná těm motýlým. Mile se na mě usmívala a já najednou nevěděla, co říct.

"Jak víte mé jméno?" zeptala jsem se po trochu delší chvilce naprostého ticha.

"Já vím všechno, drahoušku. A také vím, že jsi tu kvůli šťastnému konci," na chvíli se odmlčela a zkoumala mou tvář, "Ale nebude pro tebe, že ne? Ty máš, vše, co by sis kdy mohla přát. Milující matku a úžasnou sestru, která je ti vždy oporou. To ta dívka nemá, že? Nebo si to aspoň myslí," dokončila svůj proslov a já se na ni jen překvapeně podívala. Jak to věděla? To jsem tak průhledná? Nakonec jsem pomalu přikývla.

Žena nebo spíš víla mi darovala jeden ze svých častých úsměvů a řekla: "Jak si přeješ, pomůžu Popelce dosáhnout jejího šťastného konce. A určitě se jí nezapomenu zmínit o tom, kdo mě poslal." S těmi slovy na mě mrkla a už se chtěla vydat pryč.

"Ne," vykřikla jsem a ona se na mě trochu zmateně podívala, "Nemůžete jí říct, že jsem vás zavolala já. Poslala by vás pryč. Myslela by si, že je to jen nějaký trik, kterým se jí snažím zničit život. Prosím," podívala jsem se na ni s prosbou v očích, "nic jí o mě neříkejte. Prostě jste vyslyšela její volání nebo něco takového, ano?"

"Dobře," souhlasila a úsměv znovu ovládnul její tvář, "Přeji ti, abys i ty dosáhla svého šťastného konce." S těmi slovy zmizela. Nezbylo po ní nic, než jen oblak růžového dýmu, který se za chvíli rozprostřel do atmosféry.