Little Lolit

Otázky počkají

Vypadla jsem že školy, stejně jsem tam neměla už dávno, co dělat a utíkala do práce. Už jsem měla pocit, že to nestihnu, protože to bylo ještě několik bloků a já běžela na platformách a obrovskou taškou. V tu chvíli se objevil můj anděl strážný, respektive můj milovaný upír v jeho nablýskaném Astonu. "Nechceš svézt Kočko?" A k tomu nahodil ten svůj baličský úsměv, z kterého jsem na místě tála. "Tak co nasedneš, nebo se na tu tvou prdelku můžu dívat v akci?" Už jsem nad ničím nepřemýšlela a nasedla do auta.
"Co kdybych dneska byla nemocná?" A podívala jsem se na na něj tím zlobivým pohledem a viděla jsem, že tuší, co mám v plánu. Odpoutala jsem si pás a přitáhl si mě k sobě. Začal mě líbat. " Za pár minut začíná směna a ještě jsem šéfovi nedala vědět musím mu zavolat." Pomalu jsem zvedla telefon a vytočila číslo do baru. Jedno zazvonění, druhé, třetí na počtvrté už to konečně vzali. Nasadila jsem co možná nejnemocnější tón hlasu: "Promiň dneska nemůžu přijít (kašel) jsem nemocná, doufám, že zítra to bude lepší." Teď mě Johann kousl do krku. Položila jsem to, i kdýž šéf evidentně měl ještě něco na srdci, ale mě to bylo jedno.
"Zase zlobíš, to mě musíš kousnout vždycky, když řeším něco důležitého?"
"Když já si nemůžu pomoct, ten tvůj krk si o to přímo říkal a ještě o tohle." A políbil mi kousanec, hned to zmírnilo bolest. Podívala jsem se mu do očí a věděla, že lepšího už asi nenajdu. Posadila jsem se na své místo, připoutala se a rozjeli jsme se k němu...
Měla jsem na něj spoustu otázek, ale otázky počkají.