"Teď!" Křikl trenér a já vypálil na branku, ve které stál ostražitý Tuukka. Ačkoliv jsem se snažil, Tuuka puk bez problému chytil. Trenér si mě okamžitě zavolal. Mezitím stříleli ostatní. došel jsem k němu, hokejku jsem odhodil na zem. Byl jsem naštvaný, skoro všichni ostatní se trefili, jen já ne. "Co jste chtěl?" Snaha o milý přístup by se ve mně v této situaci s těží hledala. "Neděje se něco?" Zeptal se starostlivě. "Nic, opravdu nic.. Jen bych si měl odpočinout." Upřímně a ostře jsem odpověděl, i když jsem si stále dělal hlavu z řidiče a také jsem byl unavený. Trenér mě ovšem poslal zpět na led s tím, že jsem se měl vyspat už předtím. Zbytek tréninku jsem jen unaveně máchal hokejkou, míjel nahrávky a trefoval se vedle branky.
"Chlape, co s tebou sakra je..." Držel mě za rameno Matt, když jsme vycházeli z Joe Louis areny. "Jsem příšerně unavený." Odpověděl jsem prostě a zívl. Kývl, ale stejně ví že to není úplně pravda. Tím jsem si jistý. Jsme nejlepší kamarádi už dlouho a má mě přečteného. Byl jsem mu vděčný že se na to vykašlal, ale ani já sám nevím, co mi vlastně pořádně je. Možná jen strach v podvědomí. Strach z následujících zápasů. Strach z toho že nás fanoušci budou nenávidět, protože vím že to nevyhrajeme. Je to jednoduše nemožné.
Bylo jedenáct, když jsme se vrátili na pokoj z večeře. Totálně zničený jsem padl na postel. Naštěstí jsme se po tréninku sprchovali, a tak nebylo nic strašného spát v tom, co jsem měl na sobě. Stejně bych v sobě nenašel sílu se alespoň převléknout. Usnul jsem a už nevěděl o světě.
ČTEŠ
Dát do toho všechno
Fiksi Penggemar"Máš druhou šanci, tak to naprav!" Znáte ten pocit, když je všechno na vás? Já ho teď zažil... Probojovali jsme se na "The legends of the universe" v Detroitu, ale nikdo netušil, co všechno se může stát.. Jedno číslo... 88... Boston Bruins original...
