Jenom hrdost a chlouba 2

9. část

Harry Potter neměl ani tušení, co měl znamenat ten výlev, ale byl rád, že se Draco Malfoy uklidnil. Aspoň že z části ho dokázala Hermiona vrátit zpátky. V klidu to byl excelentní pitomec, ale když zuřil, tak pro něj nenacházel slov. Dlouho ho tahle neviděl - možná, že snad ještě vůbec. Zhluboka dýchal a díval se na tu spoušť. Za zády měl trosky domu, kde se nějaký čas ukrývali, před ním to byly už jen trosky těl hrstky lapků, co si na ně dovolili zaútočit.

Bál se. Bál se celou dobu, ale teď, jakoby ho zalila lavina strachu, když po dlouhé době ticha se někdo pokusil o jejich životy. Byli čtyři - čtyři vystrašení kouzelníci proti celému světu zlu. Tahle bilance nebyla dvakrát pozitivní natož kreativní. Čtyři, kteří jsou donucení být pospolu prostřednictvím nenávisti, opovrhování a tím, že by samotní byli ještě zranitelnější. Neměli na výběr.

"Měli bychom zmizet, mám dojem, že tihle nebyli poslední, navíc, když tu někdo někoho nechal jít." řekl Harry. Nechtěl zdržovat, vyvolávat další konflikty, ale tohle si neodpustil. Věděl, že to bylo velmi špatné rozhodnutí.

"Chceš tím něco naznačit, Pottere?" osočil se na něj blonďatý Malfoy, však nedokázal spustit zrak z Hermiony a pustit její ruce.

"No vůbec ne. To by mě ani nenapadlo." ironicky se ušklíbnul. Harry zaregistroval, že Will se neudržel a vyletěli mu koutky úst ve velký úsměv. Pousmál se, ale nebylo to kvůli tomuhle. Kdyby tu byl Ron Weasley, udělal by úplně to samé a ještě by to opepřil nějakou naprosto nevhodnou poznámkou, tak, že by se ti dva zhádali jak koně. Kde je mu konec? Snad je v pořádku.

Willa při tom úsměvu zabolela rána na rtu, která mu krvácela, jak později zjistil, když si přes ni přejel hřbetem pravé ruky. Přemýšlel, jestli si jí zasloužil. Přemýšlel, jestli by jí taky dal, kdyby byl na Dracově místě. Nebylo třeba namáhat mozkové buňky - on na jeho místě nebyl.

"Prosím, nech ho na pokoji." téměř zašeptala Hermiona s upřeným pohledem do jeho modrošedých očí, když si všimla, že jeden jediný pohled hodil za její záda, kde stál pouze Will Malfoy. Mezi nimi se mu utvořila hluboká vráska, jak se zamračil. "Nedala jsem ti důvod, abys musel žárlit a pokud vím, právě jsem ti řekla, co k tobě opravdu cítím, copak to nechápeš? Jsme ve válce a já si tě dovolím klidně milovat, už tohle je nebezpečné a naprosto bláznivé. Tebe znám už od mala a Willa jenom pár dnů. Proč v tom něco hledáš? Draco, prosím."

"Já vím, ale když... Dobře, pokusím se a taky... Omlouvám se."

"Děkuju." stačila odpovědět, když v tom Draco udělal několik vrávoravých kroků od ní. Předklonil se, jakoby ho boleli všechny vnitřnosti v trupu. Zmateně na něj zírali a nedokázali se pohnout ani o píď.

Chytil se za paži, v místě jeho tetování, které dokázal tak zrasovat, vyhrnul si rukáv a z toho množství již hojících se jizev a strupů se mu začal objevovat opět obrys toho proklatého tetování. Vypadalo to, jako když mu ho někdo vyřezává hodně ostrým nožem. Celé to krvácelo, tak moc. Draco se snažil potlačit bolest, jenže to nevydržel a zhluboka vykřikl.

Ten řev se Hermioně zařízl hluboko do srdce. Rasovalo jí to sluch. Nechtěla ho vidět trpět - co se to s ním děje? Sledovala Draca, jak by nejraději přímo do otevřené rány zarazil své nehty, ale místo toho si zamazanou rukou projel světle blonďaté vlasy, za které si tahal s přáním si je vyrvat do jednoho, hlavně, aby přestala ta bolest. Krev mu zamazala jednotlivé prameny vlasů, několik šmouh měl i na kůži.

"Koukněte se na oblohu!" promluvil mužský hlas. Nikdo krom toho, kdo ty slova pronesl, z těch čtyřech, neměl ani ponětí, komu ten hlas patřil. Bylo vlastně úplně jedno, kdo z nich to pronesl. Všechny pohledy se obrátili vzhůru. Obloha z ničeho nic potemněla. Rychle se kumulovaly oblaka a mezi nimi něco, co neměli absolutně ponětí co je, vytvářelo obraz.

Už od prvních čar tušili, co to je za obrázek. Jenže mlčeli, možná strachem, že kdyby to vyslovili nahlas, byla by to skutečnost. Akorát i beze slov to skutečnost bohužel byla.

"Znamení zla." zašeptala Hermiona.

"Co se to děje?" ozval se Harry Potter.

"Nejdřív tvá ruka, to prokleté tetování a pak to na obloze?!" pronesl i Will zmateně. Chtěl tomu rozumět, ale neměl logická pojítka. Nešlo to chápat, pro nezasvěceného, ale věděl s naprostou jistotou, že tohle je hodně zlé.

"Williame, okamžitě vezmi Grangerovou a Pottera. Musíte okamžitě zmizet, slyšíš? Vypadněte... někam a rychle!" zařval Draco s pohledem zaraženým na svého bratra, kterého již podruhé o něco požádal. Celé jeho předloktí hořelo. Výboje bolesti vybuchovali po celém jeho těle. Měl pocit, že ho za chvíli ta bolest paralyzuje, ochromí a sežehne mu celé tělo včetně jeho vlastní mysli.

"Proč? Co se to děje, Draco?" chtěl vědět pověřený.

"Sakra, Wille, nemáme čas na debaty, prostě to udělej!!!" zakřičel na něj poslední tři slova, které se rozléhaly ozvěnou do dalekého okolí. Will se podíval na svého bratra, který nejen že byl špinavý od vlastní krve, ale navíc i krvácel. Měl zmučený výraz bolestí i určitým sledem událostí. V očích slzy, strach a panika. Will viděl svého bratra - dvojče, Draca zcela zdrceného. Neměl ani ponětí, co se bude dít, ale Draco až moc naléhal na to, aby ho neuposlechl.

William se rozběhl k Hermioně, která byla naprosto otřesená, popadl jí možná až hrubě za ruku a trhl s ní, aby se mohli pohnout dál - pryč. Hlavou mu už běžela myšlenka na úkryt, místo, kam by mohli utíkat. Moc možností neměli. Vždyť jsou v mudlovském světě, v prázdné a opuštěné ulici, kde sídlil jeden zchátralý domek a na konci bloku je jakási pekárna, kde jsou neviní lidé. Kolem nich byly dlouhé lány luk až daleko odsud si už ty první dny všimnul množství stromů - lesík. Jak je vůbec na tomhle zapomenutém místě našli? Když se Hermiona vzepřela, mrknul žádostivě na Harryho, který ho pochopil a běžel jí s Hermionou pomoct.

"Draco, co se to děje? Proč musíme pryč? Co budeš - co chceš dělat? Proč to znamení, proč krvácíš? Koukej mi odpovědět nebo se odtud nehnu, krucinál, nechte mě na pokoji Harry, nikam bez něj nejdu, Wille, dost, ne, ne!" ptala se a odporovala najednou. Nikdo nedbal na její protesty natož otázky. Něco se dělo, něco zlého a bylo to blízko. Neměli čas, protože obraz na obloze se pomalu dotvářel.