Jenom hrdost a chlouba 2

2. část

Vrátili se k té barabizně, která všem připadala v relativním pořádku. Byla strašná! To si však Draco Malfoy myslel, když stál před tou ruinou. Ve vnitř to bylo ještě horší. Prach, nepořádek, starý, děravý a špinavý gauč, rozvrzaný jednoduchý nábytek, který ani nemusel být pohromadě. Šílenost.

Sem se má vejít pět lidí? A kam, proboha? Tři možná, ale pět?

Začínal pomalu litovat, že zapálil svůj dosavadní domov, jenom proto, že se chtěl zbavit minulosti. Litovat toho, že se dal dohromady s touhle bandou rádoby spasitelů. Měl tušení, že tohle celé, tyhle události, jen tak neprojdou a bude opravdu pykat. Bude toho litovat a zaplatí, přesně tak, jak mu tvrdila jeho matka před svou smrtí!

Položil to mudlovské jídlo a pití na desku, která dříve patřila ke stolu a raději odešel zpátky ven, na vzduch.

Necítil se ve své kůži a nebylo to jenom tím, že byl teď tady. Ale vším, co se za těch pár dní událo. Cítil na svých bedrech vinu, kterou měl nést, ale nebyl si jistý, zda je tak silný. Stalo se toho vážně hodně.

Ukrýval mudlovskou šmejdku a zrovna ji!, do které se nepochopitelně a nerozumě zamiloval. Kvůli které riskoval. Kvůli které je tu teď s těmi nulami. Potterem, který je otravný jen tím, že je Potter, ten Potter! Weasleym, který je nesnesitelným nuzákem, který si snad myslí, že je něco víc, že se může povyšovat a nárokovat si! A nakonec tu musí být se svým bratrem Willem Malfoyem, který mu zachránil život, i když byl vychovaný k tomu, aby ho nesnášel. S tím chlapcem, který má stejnou tvář i krev, a kterého by se měl naučit aspoň trošku milovat jako sourozence. Měl by - mohl by - aspoň to zkusit. Ale to všechno jenom kvůli věčně rozčepýřené holce s hnědýma očima a přechytračenýma řečma, kvůli které dokonce dokázal zabít vlastního otce! Jen ta vzpomínka mu naháněla husí kůži.

Potom, v tom lese, co Grangerová utekla, ho otec spoutal kouzlem. Celé tělo ho bolelo, nemohl se bránit a mozek nespolupracoval. Doháněl ho pomalu k šílenství. Myšlenkami na krutou smrt z rukou otce, který ho celý život ukazoval světu jako ten největší poklad.

Dovlekl ho do Manoru. Byl slabý a Lucius to dobře věděl. Nechal ho vysílit ještě víc. Do druhého dne, kdy Narcissa přiběhla, co se děje, když zaslechla křik a nářek. Prosila, plakala. Nic nepomohlo. Lucius se chtěl vyloženě pomstít za zradu od vlastní krve. Matce uštědřil facku, až udělala několik kroků zpět a poslal jí pryč pod pohrůžkou. Chvíli na něho vyděšeně vzhlížela, ale potom utekla s rukou přitisknutou na hořící tváři a s novými slzami v očích.

Mezitím toho Draco plnohodnotně využil. Vstal a neslyšně se připlížil k Luciusovi zezadu. Nezdržoval se a skočil mu po krku. Sevřel jeho krk, až začal panikařit a upustil svou hůlku. To Draco potřeboval, jelikož o tu jeho ho dávno připravil. Draco ho kopl do ohybu kolena, které mu okamžitě vypovědělo službu a on se skácel na zem.

Nelenil a skočil po otcově hůlce.

"Tak co, pořád si myslíš, že jsem zklamáním?" položil Draco svému otci otázku, kterou si nemohl odpustit. Rozhodně ne v situaci, kdy měl navrch. Kdy byl sám na sebe hrdý, že se mu něco podařilo, že ho přelstil.

"Jsi víc než to, Draco. Stydím se za tebe!" řekl mu s pohledem upřeným do modrošedých očí.

"Stydíš se?!" zopakoval šokovaně Draco. I přes to všechno co udělal, tomu nemohl uvěřit. Byl jeho hrdostí i chloubou, tak jak se za něj mohl stydět?

"Samozřejmě! Jak jsi mohl chránit tu mudlovskou šmejdku? Jak jsi jen mohl, když víš, o co nám všem jde?"

"Možná právě proto, že to vím. Možná právě proto, že jsem si uvědomil, že v životě jde o něco jiného než o pomstu, nadvládu a čistotu."