Jenom hrdost a chlouba 2

22. část

Harry, který se jednou rukou držel za místo, ze kterého mu trčela Snapeova hůlka svého vraha pozoroval. Snape se zhroutil na zem. Spadl na záda se zděšeným výrazem - s hrůzou v očích. Upadl na mrtvého hada Naginiho, který měl zvrácenou hlavu a otevřenou tlamu - přímo na jeho zuby. Hrudí mu projelo jejich ostří. Snape natáhl trhavě svou ruku jako by chtěl něco popadnout, někoho si přitáhnout, ale nikdo a nic tu nebylo. I on se osobně setkal se smrtí.

"Pozdrav si můžete vyřídit sám, profesore!" oznámil mu ještě před tím než nadobro a naposledy zavřel oči a vydechl. O dalšího smrtijeda a především zrádce bylo míň. Mimo jiné i o další část živého soukolí.

V okamžiku, kdy už se Harry Potter neudržel a podlomili se mu nohy, kdy koleny tvrdě narazil na hliněnou zem se na něj obrátila Hermiona.

"Harry!!!" vykřikla zděšeně. Hermiona Grangerová sledovala svého kamaráda, který byl tak náhle bledý. Spatřila to místo, odkud krvácel. Pozorovala ten malý proud krve, který mu unikal z těla z pod hůlky. Chtěla by se přesvědčit, že sní, že to není pravda. Harry nemohl umírat! Pokud by to byla realita, znamenalo by to, že by umřeli všichni. Naděje by se rozplynula. To ne...!

Chtěla se k němu rozběhnout a sáhnout si na něj, přesvědčit se, že se jí to jenom zdá. Jako by se tím dotekem všechno zastavilo, všechno spravilo. Už přišla o milovaného Rona, tak nemohla přijít ještě o Harryho. Byli to její nejlepší přátelé! Už od prvního ročníku, od doby, co nastoupila poprvé do Expresu a objevila se v jejich kupé. Kdy Rona upozornila na špinavý nos a Harrymu dala dohromady rozbité brýle. Už své srdce měla nalomené, nemohla o něj přijít úplně.

"Jsem sice slabý, ale moc dobře slyším tvůj nepravidelný tlukot srdce, Harry. Severus mě připravil o tu největší zábavu a kdybys ho nezabil, udělal bych to na místě já - za tu troufalost, i když by mě to stálo jednu moji část. Přesto jsem se dočkal - po tolika letech. Konečně se dokonalo, co jsem začal před téměř osmnácti lety. Tvůj konec se blíží!" stěží pronesl. Svíjel se jistou bolestí. Takovou, která znamenala, že je jeho smrtelnost v ohrožení. Takovou, co znamenala, že mu někdo násilím vytrhává své vlastní já.

Zbývala už jen jedna část - ta jediná živá část mrtvého soukolí.

Bellatrix Lestrangerová si to moc dobře uvědomovala. Prohráli - definitivně, i když tomu ještě nebyl konec. Držela stále Hermionu - tu otravnou mudlovskou šmejdku, která se jí rozbrečela pro toho kluka. Myšlenky jí vířily hlavou, uvědomila si, že začíná panikařit. Už to nebyla legrace. Nějak se to zvrtlo. Chtěla a především se musela zdekovat - utéct odtud! Rozum jí táhnul pryč, ale věrnost svému pánovi říkala něco jiného. Najednou se stala bezmocnou. V tom okamžiku nevěděla, jak se má zachovat.

"Her-miono..." naposledy vyslovil kamarádčino jméno a zhroutil se do prachu trosek domku s pramínkem krve, který mu vytékal z úst. Mrtvý.

"Néééééééé, Harry!!! Harry! Harry?!!" křičela pořád dokola jeho jméno. Marně. Už se neozval. Neodpověděl jí. Harry Potter, ten nejslavnější chlapec s jizvou v podobě blesku na čele, zemřel. Ten chlapec, který jako jediný v celém kouzelnickém světě přežil útok toho nejmocnějšího černokněžníka pod sluncem. Ten chlapec, kterého zabil obyčejný kouzelník, profesor lektvarů, ředitel zmijozelské koleje a smrtijed v jednom. Ten chlapec, co ho zabilo kus dřeva zapíchnutého do hrudi. Jaký směšný paradox.

Zatímco, jedna dívka plakala v záchvatu, druzí se stále svíjeli v křeči pod kletbou, předposlední panikařila a ten poslední? Ten, aniž by se už zvednul z té mudlovské země se rozesmál na celé kolo. Jeho pronikavý a nehezký smích se všem zařezával do uší bez ohledu na jejich činnost.

Bylo vlastně jedno kdo, ale nutně tu byl potřeba plán. Každému se hodil.

"Bellatrix, moje drahá Bellatrix. Nemám svoji hůlku natož sílu. Je to na tobě."

"Co-co mám dělat, můj pane?"

"Nepanikař, cítím to z tebe až sem." napomenul ji.

"Om-omlouvám se."

"Donuť tu mudlovskou šmejdku, aby konečně zabila našeho Draca!"

"Ale, co Will?"

"Kdo?" zeptal se zmateně.

"Můj druhý synovec, ten černovlasý." vysvětlila.

"Snad zvládneš dvě kouzla a tři pubertální rádoby kouzelníčky, ne?"

"Ano-ano, jistě. Samozřejmě, můj pane." i když mu to potvrdila, shledala v sobě velkou dávku pochybností. Nevěřila tomu. Sama byla vyčerpaná. Chtěla být daleko odtud a zároveň vyhovět pánovi. Chtěla konečně zabít oba kluky i tu holku, ale to vyžadovalo velkou dávku energie, přesvědčení a soustředění. Nechtěla zklamat, nechtěla pochybit. Chtěla to mít už za sebou.

"Už to skonči, ty stará vyšinutá čarodějnice!!!" zařvala jí Hermiona v náruči. Vyloženě jí deprimovala ta její náhlá nerozhodnost. Věděla, že nepřežijí. Vždyť i Harryho dokázali zabít, tak proč by měli přežít oni? A kdo všechno je v tom slově oni? Všichni jako Hermiona Grangerová, Draco Malfoy a William Malfoy? Pokud vůbec někdo přežije, tak rozhodně ne všichni.

"Sklapni, ty mudlovská šmejdko!!!" vrátila jí to a z plných plic jí to vykřičela do ušních bubínků. Nervozita a napětí z ní mohli odkapávat. Nečekaně Hermionu od sebe odstrčila a vyřkla tu kletbu.

"Imperio!"

Hermiona pocítila dost nepříjemný pocit. Nebyla to ani bolest spíš takové zvláštní brnění, které jí nedovolilo se bránit. Které ji přinutilo chovat se tak, jak sama nechce.

Tím, že Lestrangerová vyslala kouzlo na Hermionu, přerušila tím druhou z neodpustitelných kleteb, které uvrhla na ty chlapce. Sice se oba přestali svíjet v křečích, ale zůstali ležet na zemi. Hermiona se cizím donucením k té dvojici blížila. Nemohla to zastavit. Nedokázala své nohy, mysl ani slzy ovládnout. Věděla, že za pár minut bude přinucena spáchat to nejhorší ve svém životě. To, co si nikdy - do své smrti, která přijde v zápětí, neodpustí. Vlastně ji v tom případě vítala. Už to nemělo cenu.

"Seber tu hůlku!" dostala povel. Poslechla. Sebrala cizí hůlku, co se válela na zemi a pokračovala dál v chůzi.

Draca všechno bolelo, takovou bolest a utrpení ještě nezažil. Zdálo se to nekonečné. Fyzická bolest odeznívala, ale ta psychická naopak přicházela. Byl si vědom toho, že se k němu blíží Grangerová, která je pod vlivem kletby jeho tety. Byl si vědom toho, že jí donutí, aby ho zabila. Měl by být rád, protože budou stále dva a budou mít šanci zničit Voldemorta, když zničí všechny části jeho mrtvého soukolí. Měl by. Ale nedokázal to.

Otočil se na svého bratra, který hleděl do nebe. Do těch temných mraků, co se nad nimi snášely. Chtěl by se s ním nějak rozloučit, ale nenacházel slov. Podíval se po Hermioně. Byla kousek od něj. Sledoval její tvář - plnou slz. Tentokrát plakala pro něj. Ne, kvůli němu. Musel se usmát, chtě nechtě. Pohlédl i na tu její zrasovanou ruku, kde bylo vyryto to hanlivé označení. Tam už mu úsměv opadl.

"Zab ho!" dostala povel Hermiona.

"Omlouvám se." řekla potichu Dracovi, když mu hleděla na tu vzdálenost přímo do těch modrošedých očí, co tak milovala.