Jenom hrdost a chlouba 2

4. část

Draco se necítil ve své kůži. Kdo by také v jeho situaci ano? Ve společnosti takové... měl na mysli lůzy, ale raději to nevyslovené slůvko spolkl. V prostředí vhodné pro žloutenku a navíc s takovými vražednými myšlenkami? Může být rád, že ještě nezačal nahlas křičet.

Vadilo mu naprosto všechno. Tohle místo, tihle lidé, tahle situace, jeho minulost, přítomnost. Bál se budoucnosti a děsil se vzpomínek. Vadil sám sobě. Byl znechucený, zaslepený. Stalo se toho tolika, že mu to postupně začalo docházet. Začal pociťovat následky.

Čím více hodiny utíkaly, tím víc Draco šílel. Stmívalo se, každý se hodlal uložit ke spánku a probudit se druhý den. On ne. Nechtěl jít spát, natož se probudit, bez ohledu na prostředí a komunitu. Honilo se mu hlavou ukrutné množství myšlenek. Nedali mu pokoj ani rodiče, kteří byli již po smrti a snad proměněni v nic než popel.

Vybavoval si otcovu zběsilou odvetu, matčinu šílenou zášť a pomstychtivost, kletby, které vyslovili dva bratři, aby mohli ukončit životy těm maniakům. Svým rodičům. Luciusovi a Narcisse Malfoyovým.

Vybavil si i činy svého zavrhovaného a nemilovaného bratra Willa. To, co pro něj udělal. Nejenže zachránil Dracův život, ale především ten její - Hermionin. Podnikl to, aniž by věděl proč vlastně. Nikdy se přeci k němu Draco nechoval pěkně. A Hermionu neznal, tak proč? Ačkoliv by mu Draco měl děkovat a být jednoduše vděčný, nedokáže to. Nechápe a nerozumí tomu. Draco dostal podezření, že mu to bratr udělal naschvál, aby mohl trpět - za všechny své činy a rozhodnutí.

Vybavoval si i chvíle, kdy podléhal jisté slabosti ke Grangerové a celkem přímo jí přiznával svou náklonnost. Jak hloupě prostoduchý a pitomý byl! Neměl to nikdy učinit.

Samozřejmě k jednomu členu Zlatého tria patří bohužel i jeho zbytek. Slavný Harry Potter a otrhaný Ronald Weasley. Nejraději by si nafackoval za chvíli, kdy se s nimi spojil. Teď tu s nimi trčí v jedné příšerné cimře a má chuť od všeho utéct! Přesto, ačkoliv se to zdá nepochopitelné, víc mu vadil Weasley. Už to, jak divně se choval v Manoru po smrti Narcissi. To, jak k Hermioně běžel... To, jaké měl kecy, když se přemístili před tenhle dům hrůzy vůči jeho osobě.

Už nejednou ho napadlo, že by ten drban mohl cítit... něco ke Grangerový, ale nechtěl tomu přikládat nijakou váhu. A pokud by to bylo přeci jen možné, ona o něj stát nemůže! Nesmí! Pokud by měla někomu patřit, tak jedině jemu, Dracovi Malfoyovi! Řekl to svému otci a řekne to klidně komukoliv!

Uvědomil si, že si Hermionu stále jen přivlastňuje, ale aby dělal něco proto, aby to byla pravda, k tomu se moc neměl. Dřív se styděl či bál. Teď? Na to moc neměl myšlenky.

Nebýt těchto zásadních a důležitých starostí, vyskytla by se snad už jen jedna. Pokud by vyloženě nepřemýšlel o jeho existenci v budoucnu. Trápila ho věc, ke které přišel aniž by jí sám chtěl. Znamení na levém předloktí. Známka Voldemortových poskoků - smrtijedů. To tetování, které získal především díky Luciusovi, ho začalo nepatrně pálit. Nevěnoval tomu žádnou pozornost, dokud neměl čas přemýšlet. Dokud nezabil svého otce - smrtijeda a dokud nezapálil Malfoy Manor. Sídlo, které bylo pro Voldemorta vždy a za každé situace k dispozici.

Nevěděl, proč ani co to znamená, přesto toužil, aby to přestalo a v závěru nic nebylo. Doufal v jediné, ale i druhá možnost mu vyvstala na mysl. Ta nejhorší možná, ta které se od této chvíle již nezbaví.

Otočil se do místnosti, aby si hlavu zaměstnal něčím jiným. Potter snad už spal na zbytku matrace. Will se opíral v rohu a pravidelně oddechoval. Weasley, natažený na gauči, chrápal. Jako poslední se podíval na Hermionu, čekal, že bude následovat ostatní. Zmýlil se. Nespala. Nespala a dívala se přímo na něj.

Pozorovala ho dlouho. Nemohla spát - nedal jí spát. Po zbytek dne se díval z okna a v podstatě se ani nehnul. Občas sebou trhnul jako by se přistihnul, že není duchem přítomný. Hermiona ho po očku sledovala celou tu dobu a poznala hned, že se toulá jinde. V krajině, kde je pln trápení a bolesti. Určitě myslí na to, co se dělo jen před několika hodinami. Všimla si ještě jedné nepatrné věci. Nepřišlo by jí to nijak divné, až na to, že to dělal celou tu dobu. Přejížděl si přes levé předloktí. Nepatrně ho drbal, mnul. Hermioně to přišlo hodně zvláštní, ale brala to jako jisté rozptýlení, i když neúčinné.

Bylo těžké chovat se normálně a dělat zcela obyčejné úkony jako jíst, pít, sedět. Hermiona samozřejmě také ulétla o pár kroků zpět v čase. Nepřemýšlela ani tak o svém uvěznění, ale na všechno, co se dělo potom. Chvíli, kdy jí Narcissa držela hůlku u hlavy, co pronášela ke svým synům, co Will dokázal udělat, na Rona, kterého tak moc zklamala a který se chová jako by byla někdo cizí, na oheň, který polykal Malfoyovské sídlo, kde zůstali rodiče Draca a Willa, tenhle domeček, kam se všichni přesunuli, atmosféra, která je doprovázela rapidně klesla.

"Co se děje?" odvážila se na něj promluvit.

Hrozně jí štvalo a zároveň mrzelo, jak moc se během - prakticky - chvíle změnil. Ještě, když odcházeli od místa, ze kterého pozorovali dům v plamenech, společně, ruku v ruce, dokázal se usmát, zavtipkovat. Projevil se. Políbil ji. Pak se přemístili sem, do bezejmenné ulice a už byl divný. Tak ve kterém okamžiku přišel ten zlom? Co se stalo?

"Mohl bys se mnou mluvit? Co je?" zkusila to znovu, když se Malfoy neměl nijak k odpovědi. Dál se na sebe dívali, ale když se Draco otočil zpátky, čili zády k Hermioně, vstala a došla rázným krokem za ním. Přistoupila k němu jako myška, přesto jí slyšel. Sálalo z ní teplo a klid. To, co by rád cítil.

Pocítil i její dotek na své kůži, na ruce, kterou měl volně podél těla. Hrozně se mu to líbilo, užíval si to, málem slastně přivřel oči jako když se kočka nechá drbat. Chtěl jí to oplatit, ale neudělal to. Zarazil se. Vytrhl svou končetinu ze sevření a dokonce o krok ustoupil.

Hermiona neskrývala překvapení. Neměla ani tušení, co to s ním je a začínala mít opravdu obavy. I kdyby na ní vyštěkl, ať se stará o sebe a vynadal jí do mudlovských šmejdek, tak by to nebylo tak hrozné jako to jeho ticho.

"Co se to s tebou, sakra, děje?"

"Nic. Nech mě na pokoji, Grangerová."

"Nic? Komu tohle chceš namluvit? Ještě odpoledne jsi byl úplně někdo jiný. Nevadilo ti, když jsem se tě dotkla. Dělali jsme si srandu, že mě nelíbáš jako lecjaký bratr. Kam se poděl ten Draco? Ten, kterého jsem si zamilovala?"

Draco se na ní otočil s vytřeštěnýma očima. Opravdu slyšel to, co vypustila z úst? Že se do něj zamilovala? Draco tomu nemohl uvěřit. Byl tak šťastný, že by jí chytnul a několikrát se s ní zatočil a potom by jí zlíbal každičký kousek holé kůže, přesto se z toho nemohl radovat. Nešlo to.

"Ten Draco..." začal, díval se jí zpříma do očí, které díky tmě už moc nerozeznával, zhluboka se nadechl a vlastně netušil, co jí hodlá odpovědět. Sám netušil, proč padl do takové nálady. Bylo to okolnostmi, nebezpečím a smrtí všude kolem, ale i přesto všechno by se měl radovat. Dokázal toho tolik! Byl naštvaný, zmatený a unavený.

"Dopověz to." vyzvala ho Hermiona, která mu visela na rtech.

"Nevím, co ti vlastně chci říct. Byl jsem sice rád, že to dopadlo, tak jak to dopadlo, ale co jsme se sem přenesli, nejspíš to na mě všechno padlo. Takže ten Draco, to už nejsem já. Ten zůstal před Malfoy Manorem a nechci, abys mě řešila. Nestojím o to. Nestojím o tebe." když vyslovil poslední větu, uvědomil si, co ta věta znamená. Nejraději by si dal facku.

Hermionu ta jeho slova hluboce ranila. Nejdřív jí touží pomáhat, zachraňovat, dokonce jí několikrát políbil, držel za ruku, leželi spolu v posteli!, a teď najednou s ní mít nic společného nechce. Nechce ji. Lámaly se v ní dva pocity - touha začít brečet a hněv. Nevěděla, pro co se rozhodnout.

"Proč si pořád mneš tu ruku?" nedalo jí to, přemohla se, i když zlomeným hlasem. Draco se podíval na svou levou paži, za kterou se držel a nepatrně drbal. To už s ní tuplem probírat nebude. Celá tahle konverzace stála za starou belu!

"Do toho ti už vůbec nic není!!" zvýšil hlas do naprostého ticha a noci, kde zbytek osazenstva spal. Nezajímalo by ho, pokud by někoho probudil. Nejraději by odtud vypadnul.

Anebo to tu podpálil!