Jenom hrdost a chlouba 2

23. část

Hermiona stála nad ním, v ruce hůlku a nezmohla nic. Sledovala, jak se nejdřív usmál, ale pak úsměv ztratil. Díval se jí na paži, kde byla ocejchovaná jako chovné zvíře. Pohlédla i na jeho bratra, který pozoroval oblohu, ale také si všimla, že u svého boku loví osamělou a zatoulanou hůlku. Ať už udělá cokoliv, doufala, že se mu to povede.

Ale pohledem ho nijak nechtěla prozradit, proto svoji pozornost vrátila zpátky k Dracovi. Jeho tvář neprozrazovala žádnou výraznou emoci, ale věděla, že je strachy bez sebe. Znala ho. Všechno to dusil v sobě.

"Udělej to." ozval se. Vteřinu na to ho bodlo v hlavě a jeho zlé znamení na okamžik vzplanulo. Jako by se něco změnilo. Něco silného a výrazného.

"Nikdy bych toho nebyla schopná, kdybych..."

"Já vím, Hermiono." skočil jí do řeči. Věděl to. Věděl, že by mu nikdy neublížila. Měli se přece rádi. Toužil s ní mít něco jako vztah, zkusit to. Chvíli si oddechnout od nebezpečí, buzerace a příkazů a věnovat se jeden druhému. Snad v jiném životě.

"Draco... nedokážu to ovládnout."

"Neobviňuj se. Zavři oči a řekni ty dvě slova."

"Miluju tě." prohlásila, ale hlas jí zradil. Neměl na mysli zrovna tyto dvě, ale dokázaly něco, co ty první dvě by nikdy neuměly. Rozehřály mu srdce. Potěšily ho. Vykouzlily mu úsměv na tváři a dokázaly, aby mu unikly nezbedné slzy.

"Já tebe taky a je mi hrozně líto, že jsem ti to, já sobeckej a pyšnej idiot, neřekl dřív. Je mi líto, že to neskončilo jinak."

"Už dost, proboha, vy byste mě snad rozbrečeli! Tolika sentimentality u Malfoyů? Tvůj otec se musí v hrobě obracet - tedy, kdyby nějaký měl." vmísil se do rozhovoru Lord Voldemort a musel se zasmát.

Nevšímali si ho. Ti mladí měli oči sami pro sebe a Bellatrix tekl po spánku pot. Soustředila se na ovládání Hermiony, ale vnímala, že jí bedlivě sleduje její pán a čeká, co mu předvede. Chtěla mu dokázat, že na to má, ale nebyla si jistá, protože - už teď anebo ještě - neměla své synovce pod kontrolou. To nebylo dobré.

"Vzdejte se..." ozval se Draco na tu dvojici.

"To mluvíš na mě?" zeptal se nevěřícně Lord Voldemort.

"Jsem tvoje poslední živá část soukolí - přišel jsi už o hodně, nač chceš zničit i to málo?" zajímalo ho.

"Nepleť do toho moje soukolí, Draco. Chci tě potrestat za to, že jsi mi zabil mého věrného Luciuse. To já jednoduše neodpouštím a pokud se nepletu, není na místě, abych se vzdával, když to vy prohráváte."

"Jsi slaboch, když to neuděláš sám."

"Nebudu lhát - jsem moc slabý, ale proto tu je tvá teta, která pomstí mě i sama sebe. I ona přišla o členy rodiny."

"Jsi směšný. Ty a ta tvoje celá válka!"

"Tvůj názor, Draco. Možná poslední, proto si ho užij." prozradil a ušklíbl se.

Zatímco se ti dva bavili, Hermiona pocítila polevení toho brnění. Ta kletba není v plné síle. Polevila. Lestrangerová polevila! Nepozorovaně se podívala na svoji ruku, na prsty, které svíraly hůlku. Zkusila je rozevřít. Bylo to jako když by od sebe chtěla oddělit silné magnety, které se tolik přitahují. I přes tu sílu - i magnety se nakonec oddělí. Prsty se pohnuly, a to kouzelné dřívko jí vypadlo směrem k Dracovi. Úlevně si polkla.

Voldemort se otočil na svoji služebnici, viděl ten strach, tu paniku. "Bellatrix, drahá, mohla bys..." nedořekl, protože se na druhé straně něco začalo dít.