Me and monsters

1. kapitola- Seznámení

Jmenuji se El. Teda vlastně se jmenuji Elizabeth Morrison, ale to je moc elegantní a upravené jméno. Chodím do třeťáku na střední. Nejsem vyloženě studijní typ. Teda takhle mě popisuje moje nejlepší kámoška Juliet. No má pravdu. Zatímco ona má každý rok vyznamenání, já mám každý rok několik poznámek a tak. Nechápu jakto, že zrovna my dvě jsme nejlepší kámošky. Známe se už od školky. Já jsme ten rebel a ona ta která mě drží na uzdě. Slušně řečeno. Nikdy jsme se nepohádali a nikdy jsme se "nerozešli". Bylo zrovna ráno. Ale naštěstí byl pátek. Konečně tenhle den jsme milovala. Po něm totiž následovaly dva dny volna. Ráno jsem vstala jako vždy pozdě. Nikdy jsem do školy nijak nespěchala. Vzala jsem si na sebe černé legíny, bílé tílko a tenisky. S vlasy jsem nikdy nic moc nezmohla. Nebo se mi spíš nechtělo. Já jsem si radši přispala. Vyčistila jsem si zuby a podívala jsem se na sebe naposledy do zrcadla. Upravila jsem si piercing na rtu a šla jsem si pro tašku. 

Cesta do školy jako vždy ubíhala neuvěřitelně pomalu. Jela jsem autobusem. Nesnášela jsem jízdu autobusem. Nebyl tam žádný klid. Dorazila jsem do školy. Kupodivu jsem už teď šla pozdě. Okýnkem ve dveřích jsem se snažila zjistit jestli už je tam náš učitel angličtiny. Bohužel tam byl. Potichu jsem otevřela dveře a snažila jsem se dostat se co nejnenápadněji ke své lavici. " Á slečna Morrisenová nás poctila svojí účastí." Usmála jsem se a došla jsem ke své lavici. " Jak je možné, že vždycky přijdete pozdě?" " Asi mám smůlu?" Zkusila jsem to a rozesmála jsem celou třídu. Nějak mi nevadilo takhle odpovídat. Učitel se otočil zpátky k tabuli a něco tam psal. Právě mluvil o 2. světové válce. Moc jsem ho nevnímala. V hodinách jsem většinou spala. Nebo jsem si kreslila. Něco jsem psala. Cokoliv jiného krom vnímání výkladu. 

" Slečno Morrisonová?" Učitel na mě mluvil. Konečně jsem ho začala vnímat. " Prosím?" " Ptal jsem se vás na základní protagonisty 2. světové války. Prozradíte nám to, nebo potřebujete písemnou žádost?" Vůbec jsem nevěděla jak mám odpovědět. Někdo zaklepal, naštěstí. Učitel se vydal otevřít. " Slečno Morrisonová, někdo s vámi chce mluvit." Nikdy jsem nebyla vděčnější za tuhle větu. Aspoň jsem mu nemusela odpovídat na kdo ví co. Zvedla jsem se ze židle a šla jsem před třídu. Stál tam vysoký, modrooký muž. Měl krátké světle hnědé až blonďaté vlasy. " Vy jste slečna Elizabeth Morrisonová?" " Ano to jsem a stačí jen El. A vy jste...?" " Klaus Mikaelson. Myslím, že budete muset jít se mnou." Pak jsem si vzpomněla na ty zalepené šuplíky. Ale že by kvůli tomu volali policii. " Ale vždyť ty šuplíky byli jen žert. To přece nemohl brát nikdo vážně?" " O čem to mluvíš?" Tykal mi ale já ho v tom nechala. Přece se nebudu hádat. " Takže vy nejste od policie? A proč bych s vámi měla chodit?" " Nejsem od policie. A měla bys jít se mnou protože jsem ti to řekl." " Hele, sice jsem vám vděčná že jste mě ušetřil odpovídání učiteli, ale já nechodím nikam s lidma který neznám. Takže když mě omluvíte půjdu zpátky." 

Vrátila jsem se do třídy. Za pět minut zazvonilo a hodina konečně skončila. Ten chlápek byl fakt divnej. Zbytek dne uběhl normálně. Po škole jsem šla s Juliet na oběd. Všechno jsem jí řekla. Shodli jsme se že to byl nejspíš nějaký pitomý žertík. 

Konečně doma. Nikdo nebyl doma takže jsem měla klid. Neumíte si představit jaký je u nás doma hluk, když jsou všichni doma. Bydlím tu sice jen s mámou a tátou, ale i tak. Vešla jsem do svého pokoje a hodila jsem tašku na postel. A za chvíli jsem na postel hodila i sebe. Byla jsem docela unavená. Zazvonil mi telefon. Přišla mi sms od Juliet. 

Nechceš zajít na kafe? Potřebuju s něčím poradit. xoxo.

Odpověď: Budu tam za 15 minut.

Nechala jsem si na sobě to v čem jsem šla do školy. Jenom jsem přes sebe jeste hodila koženou bundu a počkala jsem na autobus. Jinak kdyby vás to zajímalo, tak bydlím v Mystis Falls. Už se těším až se odsud odstěhuji. Nic tu není. Jediné místo kde trávím čas s přáteli je Grill. Místní bar. Teda já tam chodím jen na kafe a jídlo. Alkohol nepiji. Přišla jsem včas. Hlavně že do školy přijít včas nemůžu. To je zákon schválnosti. Nikdo tam nebyl. Ani obsluha. " Je tu někdo? Juliet?" Nikdo se neozýval. " Hele tohle vážně není vtipný." " Ne to není krásko." Ten hlas jsem už znala. To byl Klaus Mikaelson, ten cvok z dnešního rána. " Kde je Juliet a co po mě chcete?" Nic neříkal. Vzala jsem mobil a napsala jsem Juliet, že už jsem na místě. Uslyšela jsem její vyzvánění. Klaus měl u sebe její telefon. " Proč máte její telefon. Co jste jí udělal?" " No řekněme, že si teď Juliet myslí, že ztratila telefon. A co jsem jí udělal no jenom jsem si vypůjčil její telefon. Myslím, že bychom si měli promluvit." Sedla jsem si vedle něj. Došlo mi, že se hádat s tímhle chlápkem nemá cenu. " Tak o čem chcete mluvit?" " O tom, že se mnou musíš odjet." " Proč?" " Protože potřebuji tvoji krev na stvoření hybridů a tak nějak mi tě tu může najít jiný upír a potom mě vydírat." " Jasně. Hybridi a upíři. Tak tohle je vážně blbej vtip. Tohle poslouchat nebudu." Byla jsem připravená k odchodu, ale náhle se přede mnou zjevil Klaus. Jakoby se teleportoval. " Co, jak? To není možný." " Já jsem ti říkal pravdu. A teď musíme vyrazit." " Já nikam nejedu." " Ale krásko, přece nechceš aby to šlo po zlém." Nevšiml si toho, ale když se otáčel k odchodu a pak zase na mě měla jsem za zády nůž. Přišel ke mě. " Pojď, jinak to půjde po zlém a to nechceš." Otočil se ke mě zády. To neměl dělat. Bodla jsem do něj nůž a dala jsem se na útěk. Něco ostrého po mě hodil. Rozřízlo mi to nohu. Skoro jsme nemohla chodit, ale aspoň jsme to chtěla zkusit. Vyběhla jsem z baru a vydala jsem se na policii. Tam si mě více než pamatují. Noha mi pořád krvácela, ale naštěstí jen trochu. Bolelo to. Měla jsem pocit, že mi ta noha každou chvíli upadne, ale neštěstí neupadla. Slyšela jsem za sebou něčí dech. Neotáčela jsem se. Ale nebylo mi to nic platné. Klaus se objevil přímo přede mnou. " Já ti říkal, že to půjde o zlém." Jakmile to řekl objevili se mu pod očima jakési žilky. A možná se mi to zdálo ale myslím si, že měl i tesáky. Najednou se mi zakousl přímo do krku. Bolelo to méně než ta noha. Ale stejně jsem křičela dokud to šlo. Najednou jsem asi omdlela. Všude byla tma.