Me and monsters

8. kapitola

" Byla jsem šťastná." Podívala jsem se na něj. Díval se na město před námi. Na osvětlené ulice. " Omlouvám se." " Za co." " Za to s tím oslovením. Nechtěl jsem ti to připomínat." Bylo to od něj milé. " To je dobrý Klausi. Jen mi to připomnělo domov." " Padá hvězda. Přej si něco." Jakmile to dořekl, všimla jsem si, že skutečně padá hvězda. Nikdy jsem nic takového neviděla. Zavřela jsem oči a z celého srdce jsem si přála jen jednu věc. " Co jsi si přála?" " Nemůžu ti to říct. Když to řeknu nesplní se to." Zasmála jsem se, odešla a nechala jsem ho tam stát. Cítila jsem se trochu lépe. Ne o moc, ale aspoň něco. Seběhla jsem do kuchyně. Kol i Elijah tam byli pořád. " Páni, vy jste se snad ani nehnuly. To vážně nechápu." " Já zase nechápu jak můžeš být tak klidná. V baráku plným buďto upírů nebo hybridů. Jediný člověk." Nadhodil Kol. " Ale no tak Kole nestraš ji." " Děkuji Elijahi, ale nijak mě to neděsí. Jednou stejně umřu buďto dříve nebo později." Pokrčila jsem rameny a odhopkala jsem vesele do kuchyně. Přišel za mnou Elijah. " Stejně tě nechápu." " Co nechápeš?" " Proč jsi nám zachránila životy. Vím, že jsi říkala, že je to něco jako pojistka na svobodu. Ale já tomu moc nevěřím." Prokoukl mě. " Měl by jsi tomu věřit je to pravda." Lhala jsem mu přímo do očí, ale nemohla jsem mu to říct. Myslel by si o mě, že jsem blázen. Teda já svým způsobem blázen jsem, ale chápejte to trochu. " Vím, že nemluvíš pravdu. Dobrou noc El." Odešel a nechal mě tam stát stejně jako jsem nechala stát já Klause na terase. Nelíbilo se mi jakou hru se mnou všichni hrají, ale tahle hra je i pro lidi. Když si oni chtějí hrát já si chci hrát tím spíš. Vešla jsem do svého pokoje. Klaus seděl na mé posteli. " To je moje ložnice. Co tady děláš?" Mlčel, ale ukázal mi ať si sednu k němu. Sice mi to přišlo divný, ale tady je divný úplně všechno. " Co je?" " Je to pravda?" " Co je pravda. O čem mluvíš?" " Slyšel jsem tvůj rozhovor s Elijahem. Je pravda, že je i jiný důvod proč jsi nám pomohla?" " Není to pravda. Vaše záchrana je jen pojistka, aby jste si pamatovali že jsem vám pomohla." Odmlčela jsem se. " Teď když dovolíš. Půjdu si lehnout." " Dobrou noc El." " I tobě Klausi." Odpověděla jsem zdvořile a dívala jsem se jak Klaus odchází.

Ráno jsem se vzbudila celkem brzo. Mohlo být kolem šesté. Slunce už svítilo a vypadalo to na nádherný den. Do pokoje vtrhl Klaus. " Oblíkej se a pojď se nasnídat." " Co tak horlivě. Copak hoří." " To sice ne, ale..." nedořekl to. " Ale co?" " Uvidíš." Došlo mi, že další otázky nemají cenu. Klaus mě posadil na sedadlo spolujezdce a vyjeli jsme, ani nevím kam. " Kdo to jsme?" Zeptala jsem se, když Klausovo auto zastavilo. " Uvidíš. Jenom ještě chvíli počkej." Mlčela jsem a následovala jsem ho. Zastavil se u nějaké zříceniny. " Co je to?" " To byl můj domov." Tuhle odpověď jsem rozhodně nečekala. Samozřejmě mi došlo, že asi někde bydlet musel, ale i tak mě to zaskočilo. " Proč jsme tady." " Vím, že tě zajímá proč jsem takový jaký jsem." " Jak to myslíš?" " Ty víš. Tak krutý a bezcitný. Chci ti to ukázat. Podej mi ruce." 

Podala jsem mu ruce a najednou jakoby jsme se ocitli v úplně jiné době. Viděla jsem skupinu nějakých lidí. Skoro všichni měli podlouhlé vlasy. I muži. Myslím, že jsem viděla Klause, Elijahe a Rebecu. Klaus s Elijahem stáli naproti sobě a v rukou měli meče. Je to divné, ale celkem jim to slušelo. Došla jsem k nim a chtěla jsem je pozdravit. " Ahoj." Nevnímali mě. Jakoby mě neslyšeli. Najednou k nim přišel postarší muž. Vzal Elijahovi meč a šel proti Klausovi. Chtěla jsem ho zastavit, ale jakoby prošel skrz mě. To mi to nemohlo dojít dřív. Tady vlastně nejsem. Jsou to jen jeho vzpomínky. Ten muž byl jejich otec. Mikael. Tak se jmenoval. Tedy aspoň ho tak oslovila žena s dlouhými vlasy. Nejspíš jejich matka. Znovu jsem se přemístila. Klaus byl k něčemu připoután a Mikael ho mlátil. Elijah se ho snažil zastavit, ale nebyl tak silný. Další záblesk. Celá rodina Mikaelsonů ležela mrtvá na zemi. Rebeca se po chvíli probudila a po ní i Klaus. Do místnosti došel Mikael a donutil Rebecu se napít krve jedné dívky. Klaus tomu chtěl zabránit. 

Byli jsme zpátky u zříceniny. Klausovi tekla slza. Bylo to divné. Nikdy jsem ho neviděla brečet. Objala jsem ho. " Je mi líto, jak se k tobě otec choval. Ale proč?" " Nevím. Nikdy jsem to nevěděl. Choval se tak i v době kdy nevěděl, že nejsem jeho. Moje matka ho podvedla s jedním z kmenu vlkodlaků." Bylo mi ho tak líto. Najednou přede mnou nestál Klaus Mikaelson, všemocný hybrid, ale Klaus Mikaelson, syn kterého nenáviděl vlastní otec. " El, můžu se tě na něco zeptat?" Přikývla jsem. " Co to s námi hraješ za hru. Chováš se jako bychom ti byli jedno." " Dělám to proto, že nechci nikomu ublížit. Vaše rodina je už tak dost poničená, nechci na tom mít zásluhu i já. I když si myslím, že už ji mám." Otočila jsem se. Odešla jsem k autu a my jsme se vrátili zpátky. 

Dojeli jsme, ale Kol i Elijah leželi na zemi se zlomeným vazem. " Co to sakra...?" Vypadlo z Klause.

Tak a je tu další kapitolka. Co si myslíte, že se stalo? Svoje nápady a komentáře mi pište dolů do komentářů. Klidně mi napište i nějaký nápad, jak zlepšit můj styl psaní. AkenlD.

PS. Chystám další FF. A nečekaně. to opět bude na téma TO a TVD. Vím, že už tady mám 3 FF, ale mám spoustu nápadů. Napište mi prosím, jestli by vás to zajímalo. Abych věděla jestli má cenu to sem vůbec psát. Miluju Vás. <3 <3 <3