Me and monsters

10. kapitola

Byla jsem v lese na neznámé místě a byla jsem bosa. Nic jsem nechápala. Napadla mě hrozná představa. Nejsem snad mrtvá? Pamatuji si jen, že jsem omdlela. Měla jsem na sobě bílé volné šaty. Takže jsem buď mrtvá nebo je tohle hodně divný sen. Rozhodla jsem se to tu trochu prozkoumat. 

Z Elijahova pohledu.

Nedokázal jsem přestat. Po chvíli jsem ucítil jak El omdlela. Musel jsem se od ní odtrhnout. Nic nevnímala. Slyšel jsem její tep. Nebyla mrtvá, ale byla hodně slabá. Rozkousl jsem si zápěstí a zkusil jsem jestli bude reagovat. Nic se nedělo. Podíval jsem se na Klause a Kola za sebou. " Co jsem to udělal?" Oba dva vypadali vyděšeně. Já sám jsem byl vyděšený. Tohle jsem už neudělal několik set let. " Já to nechápu. Najednou jsem měl chuť ji vysát. Jakoby mě její krev ovládala." Pronesl Kol. Já i Klaus jsme přikývli. Oba dva jsme se cítili stejně. El jsme odnesli do její ložnice a každých pár hodin jsme se u ní střídali. Už uběhl týden, ale ona se vůbec neprobouzela, ale mrtvá nebyla. 

Z Elizabethina pohledu.

Rozhodla jsem se to tu prozkoumat. Šla jsem lesem, ale nikde nic nebylo. Měla jsem pocit, jakoby mě někdo sledoval. Asi jsem jenom paranoidní. Pokaždé když jsem se otočila nikoho jsem neviděla. Došla jsem k nějaké lavičce. Teda lavička to nebyla spíše spadený strom. Ale v tuhle chvíli bych uvítala i kámen. Bolely mě nohy a tak jsem si sedla. Nevím proč, ale něco se mi tu nezdálo. Slyšela jsem prasknutí větvičky a prudce jsem sebou trhla. Vážně už musím přestat s tím lekáním. Poslední dobu se leknu úplně všeho. Vážně hrůza. Po chvíli jsem vstala. Hledala jsem nějakou vesnici nebo něco. Nějakou civilizaci. Slyšela jsem něčí hlasy. Snažila jsem se jít co nejtišeji, ale v lese mi to moc dobře nešlo. Naštěstí si mě zatím nikdo nevšiml. Podívala jsem se odkud šli ty hlasy. Málem jsem dostala infarkt. Viděla jsem Elijahe a Klause. O něčem spolu mluvili. Klaus měl celou pusu od krve. Byli oblečení jako z jiné doby. Oba dva měli dlouhé vlasy. Všimla jsem si něčeho na zemi. Když jsem se podívala pozorněji všimla jsem si, že jsou to části těl. Nijak mě to neudivovalo. Klaus byl vždycky trochu vznětlivý. I když tohle bylo i na něj trochu moc. Vyšla jsem za nimi. Nijak moc si mě nevšímali. No spíš vůbec. 

Zakašlala jsem abych na sebe trochu upozornila. Oba dva se na mě koukli. " Co tady děláš a co to máš na sobě?" Elijah dělal jakoby mě neznal, ale co když mě vážně nezná. " Taky by mě zajímalo co tady dělám a co to mám na sobě. A co to máte na sobě vy? A kde to vůbec jsem?" Oba dva se na mě dívali jako na blázna. " A mimochodem Klausi měl by jsi to uklidit než je někdo najde." Poznamenala jsem a poukázala na části mrtvých těl. " Ty nás znáš? Kdo jsi?" Ptal se mě udiveně Klaus. Teď mi to došlo. Já jsem omdlela a tohle bude asi něco jako sen. Ale ne obyčejný sen spíš něco jako ty střípky z minulosti, které mi nedávno ukazoval Klaus. " Já jsem Elizabeth Morrisonová, ale říkejte mi El. A ano znám vás." Vypadali udiveně. Ale moc se jim nedivím. " Ty se nás nebojíš?" " Ne nebojím Elijahi. Vím, že byste mi neublížili. Teda asi. Jsem z jiné doby a tam se umíte ovládat mnohem lépe." " Jak z jiné doby. A je tam někdo jako my?" " Jsem z 21. století a tam bydlím s vámi a s Kolem a Rebecou. Nemusíte mi to věřit, ale je to pravda. Kdybych vám neříkala pravdu dávno bych před vámi utíkala." 

Elijah s Klausem mě dovedli k jejich matce. k Esther. " To není možné." To byla jediná věc kterou řekla po tom co jsem jí povyprávěla svůj příběh. " Můžu vědět jak se mám dostat zpátky. Všichni o mě mají určitě strach. Oni mi nechtěli ublížit." " Je tu jen jeden způsob. Musíš umřít." " Cože, ale to bych se už neprobudila." " Je to jediný způsob. Pokud umřeš tady můžeš se probudit tam." Už mi to došlo. " Zkusit to můžeme. Ale zabijte mě rychle a bezbolestně." " Můžu?" Zeptal se Kol Esther a po jejím přikývnutí přešel ke mě. " Promiň." Zakousl se mi do krku. Nemohla jsem jinak než začít brečet. Bolelo to víc než v normálním světě. Poslední co si pamatuji je jak omdlévám a vidím jen tmu. Jsem sama ve tmě, ale v dáli je něco jako světlo. Něco mi říkalo ať jdu přímo ke světlu. Došla jsem k nějaké studni, ve které svítilo cosi modře. Nevěděla jsem sice co dělám, ale skočila jsem do vody. Nevím proč jsem to dělala, protože mi nešlo plavat. Topila jsem se a každý pokus o nádech mě stahoval pořád níž a níž. Pod hladinu. Z ničeho nic jsem se probudila. Byla jsem ve své posteli a kašlala jsem vodu. Bylo to divné. Podle mě až moc skutečné. Nikdo tu nebyl. Tedy myslím jako v mém pokoji. Došla jsem k oknu. Dobré bylo, že NO vypadalo pořád stejně. Že bych byla konečně ve své době. Divné bylo, že nikdo nebyl u mě. Čekala jsem, že budou čekat až se probudím, ale nic. Trochu mě to mrzelo. Sice jsem jim říkala aby se snažili aby jim na mě tolik nezáleželo, ale stejně mě to zranilo. Sáhla jsem si na krk, který jsem měla stále docela dost roztrhaný. Ano roztrhaný. Klaus ani Elijah se se mnou nijak nemazlili.