Me and monsters

3. kapitola

Bylo už hrozně pozdě. Vybil se mi telefon, takže jsem to odhadovala na 11. Přibližně. Zrovna jsem šla lesem. Jo vážně. Já prostě tím lesem jít musela. V lese jsem se vždycky cítila v bezpečí. Doufala jsem, že mě Klaus s tou jeho famílií nenajde. Radši nechci vědět co by se mnou udělal kdyby mě našel. Nejspíš by mě nezabil, protože potřebuje moji krev. Ale nejspíš by mi možná něco zlomil nebo tak něco. Byla jsem ráda za tu zahojenou nohu.

Z Klausova pohledu.

El jsme zatím nenašli. V hlavě jsem měl už spoustu nápadů jak ji potrestat za její útěk. Mohl jsem jí zlomit pár kostí. Mohl jsem ji mučit psychicky. Kdybych se jí dostal do hlavy. No nic Klausi soustřeď se. Povolal jsem všechny svoje hybridy a dal jsem jim její stopu. Všichni ji hledali snad po celém NO. Nikdo ji nenašel. Neříkejte mi, že je tak geniální že by se jim dokázala schovat. Tomu jsem nevěřil. Teď by se mi hodila nějaká čarodějka. Problém byl v tom, že nás jaksi všechny nenáviděli. A pokud jsme se pokusili k jedné přiblížit, zbytek jejího covenu s námi pěkně vytřel podlahu. Konečně. nějaký hybrid  nám přiběhl. Byl zadýchaný. " Je v lese. Deset kilometrů odsud tímhle směrem." " Díky za informaci. Můžete jít." Miloval jsem ten pocit moci. Jenom jsem něco řekl a oni to udělali. Vydali jsme se přesně směrem. který nám prozradil ten muž. Nepamatoval jsem si jména. Proč taky. Stačí zavolat Hej ty! Za chvíli jsme byli na začátku lesa. " Hra začíná." Řekl jsem si pro sebe. Vydal jsem se do lesa. Nadechl jsem se. Cítil jsme ji. Byla blízko. " Krásko! Měla bys to vzdát, už jsme tady." Vykřikl jsme do prázdna. Chtěl jsem aby se bála. Jsem predátor a rád si se svou kořistí hraju. Tak jako všichni. Vyšel jsem sebejistě za stopou.

Z Elizabethina pohledu.

Byla jsem hrozně unavená. Ušla jsem tolik kilometrů a jediné co jsem chtěla bylo se zastavit a odpočinout si. Problém byl v tom, že jsem nemohla. Každou chvíli mě mohl Klaus najít. Ještě víc mě podpořilo to co jsem slyšela za sebou. " Krásko! Měla bys to vzdát, už jsme tady." Klaus. Jak mě mohl najít. Zrychlila jsem. Začala jsem utíkat. zrychlil se mi tep. Věděla jsem, že mě Klaus slyší dýchat. Na nic jsem se neohlížela. Prostě jsem běžela. Snažila jsem se nezakopnout. Ale jelikož byla tma nakonec se mi to podařilo. Spadla jsem na zem a rozřízla jsem si ruku. Jednoduše jsem ji ignorovala. Běžela jsem dál. Za sebou jsem slyšela kroky. Nešli rychle. Byli to klidné kroky. Nejspíš se mě snaží uštvat jako nějaké zvíře. Doběhla jsem na konec lesa. Byla tam silnice. Běžela jsem tak rychle jak jen to šlo. Nedokázala jsem zastavit. Myslím si, že kdybych se pokusila zastavit nejspíš bych dostala smyk. Teď se mi hodilo moje běžecké a celkově sportovní nadání. Tohle bylo jediné co mi ve škole šlo. Tělocvik. Bylo to jediné co mě bavilo teda krom výtvarky. Běžela jsem tak rychle že mi připadalo jako bych letěla. Usmívala jsem se. Milovala jsem ten pocit volnosti. Ten pocit, že kdykoliv můžete hodit všechny problémy za hlavu a prostě utéct. Vím je to špatná filosofie, ale já ji měla ráda.

" Mě neutečeš. Jsem rychlejší než ty." Volal za mnou Klaus. Byl blízko, ale já jsem si toho nevšímala. Nebo spíš jsem se pokusila si toho nevšímat. Už jsem se neusmívala. Spíš jsme měla na krajíčku. Jestli neuteču, nebo se o to aspoň nepokusím nebudu se na sebe moct podívat do zrcadla. Něco mě zastavilo a vzalo mě za ruku. Otočila jsem se a uviděla jsem ten zlomyslný úsměv. Klaus. Za ním šla jeho rodina. To mě chtějí zabít společně. Jim jsem nic neudělala. Vlastně nikomu jsem nic neudělala. Jenom jsem utekla. " Prosím, Klausi. Nech mě jít." " To bych sice mohl, ale to bych nemohl udělat tohle." Dořekl a podkopl mi nohy. Kvůli pádu jsem se praštila do hlavy. Věřte mi. Narazit hlavou do asfaltu, není moc příjemné. Rozbila jsem si hlavy. Stěží jsem se zvedla. Klaus stál pořád naproti mě. Byl naštvaný. bylo to poznat z jeho očí. Byly plné vzteku. Za chvíli se to potvrdilo. Odhodil mě ke stromu. Narazila jsem a spadla jsem na zem. Na zemi ležel kus dřeva. Ideální tvar na to abych ho do někoho zabodla. Klaus byl zase u mě. Chytil mě pod krkem. Nemohla jsem pořádně dýchat. " Říkal jsem ti aby jsi mě neprovokovala." Pevně jsem držela v ruce kousek dřeva. Když se zaobíral mým pozorováním, zabodla jsem do něj kus dřeva. Sesunul se k zemi a já s ním. " Já jsem ti říkala to samé." Dodala jsem a dál jsem tam jen ležela. Ostatní na nás koukali jak na blázny. Po chvíli se Klaus probral. Vytáhl si ze sebe kolík a s pobaveným výrazem mě pozoroval. Začala jsem se dusit. Nemohla jsem přestat kašlat. Podívala jsem se na ruku. Byla na ní krev. Bože já kašlala krev a krví jsem se i dusila. Teď mi to došlo. Jestli hned nebudu v nemocnici tak umřu. Z pusy mi tekla krev. " Co se děje? Co ti je?" Ptal se mě Klaus. V jeho hlase byl slyšet strach, ale rozhodně ne o mě. Ten strach nejspíš patřil jeho hybridům, které by nemohl stvořit kdybych umřela. " Řekla bych, že mám vnitřní krvácení ty génie." Musela jsem to říct se špetkou sarkasmu. Neumím mluvit slušně. Když mluvím slušně, ostatní to berou jako urážku, nebo jako že něco chystám. Potom to vypadá hrozně komicky. Koukají se na židle dřív než si na ně sednou. Uskakují při otevírání skříní. Fakt sranda je pozorovat. Jako by jim nedošlo, že provedu něco právě když to nebudou čekat. Už jsem naštěstí nekašlala krev. Chtělo se mi spát. Věděla jsem, že bych neměla zavírat oči. 

Někdo ke mě přiběhl a podepřel mi hlavu. " Pij." Byl to Elijah. Ucítila jsem na rtech jeho krev. Dostala jsem do sebe pár kapek jeho krve. Bylo mi líp, ale stejně jsem chtěla spát. Někdo mě zvedl ze země. Cítila jsem jak mě někdo nese v náručí. Cítila jsem látku jako u obleku, takže Elijah. Byla jsem mu vděčná, ale taky někdo z nich mohl zasáhnout dřív. Usnula jsem mu v náručí. Probudila jsem se brzo ráno. Přesněji řečeno ve tři hodiny ráno. Venku byla ještě tma. V křeslu přede mnou někdo seděl. Přišla jsem blíž. Chtěla jsem vědět kdo to je? Podívala jsem se a hned jsem ho poznala. Chvíli jsem ho pozorovala. Po chvíli se vzbudil. Hrozně jsem se lekla.  " Co tady děláš?" Šeptala jsem. " Chtěl jsem se ujistit, že budeš v pořádku." " Jsem v pohodě Kole. Jdi spát." " Co já nejsem unavenej." " Ne vůbec to mi tady chrápal medvěd." Boxla jsem ho do ramene. " Nechrápu." " To víš že jo." Kol byl pořád rozespalý. Vstala, dala jsem si jeho ruku kolem ramen a odvedla jsem ho do jeho pokoje. Mám pocit, že usnul už za chůze. Položila jsem ho do postele a přikryla jsem ho. Byl hrozně roztomilej. Je to jako když pozorujete spící štěně. Musela jsem se nad tím usmát. 

Tak co myslíte. Cítí Kol něco k El? Dají se někdy dohromady? Jak bude vypadat ráno? Jak bude Klaus reagovat na El? Napište mi dvé názory do komentářů. AknelD.