Je to tady zase.
Jsem na párty. V klubu. Tančím a bavím se s náhodnými lidmi. Líbám neznámého kluka. Hledám něco, co by mě naplnilo. Dělám, že se náramně bavím, ale opak je pravdou. Nejradši bych v tento moment byla sama. V posteli. Ve vaně. Kdekoliv, hlavně kdybych byla sama. Najednou se mi do hlavy vkrádá nehezká myšlenka. Na moji bývalou kamarádku...žiletku. Prosí ať se k ní vrátím. Říká mi, jak ji se mnou bylo krásně a mi s ní taky. Že ji je smutno, když je jen tak za krytem mobilu, který mám každý den v ruce, ale jí se přitom ani nedotknu. Je mi ji líto. Jsem ráda, že jsem se ji zbavila, ale poslední dobou mi dost chybí...
Nadále se směji s přáteli. Flirtuji s klukem, který se mi líbí...a to jen kvůli tomu aby byl jen další jméno na mém seznamu, abych si dokázala, že nejsem neviditelná, že můžu cítit něco...něčí dotyk, pohlazení, rty...
Cítím to. To všechno. Najednou se mi do hlavy začíná vkrádat pocit štěstí, ale ona, bývalá kamarádka, ho tam nenechá nadlouho. Nechce abych myslela na nic jiného než na ni. A tak se pocit štěstí pomalu, ale jistě vykrádá z mé hlavy.
A já ji držím v ruce. Usmívá se na mě. Je šťastná. Ona je jediná, která je šťastná jen kvůli mě. Tohle mě zahřeje. Potichounku mi zašeptá: "neboj. Já tě nikdy neopustím. Teď už budeme jen spolu..."
