Konečně šťastná?
Jsem na párty. Konečně se po dlouhé době vážně skvěle bavím. A to bez předstírání. Je mi úžasně. Najednou ho uvidím. Je to on? Přichází ke mě.
"Kdyby jsi potom chtěla odvést domů, tak dej vědět. Budu s tebou počítat"
Stojím tam s otevřenou pusou a obdivným výrazem. Je to on.
Známe se dost dlouho, vždy mě na něm něco přitahovalo. Ale už delší dobu se mi opravdu líbí.
....
Po pár hodinách
...
Přichází ke mě "kámoš". Jeho přítomnost je mi víc než nepříjemná.
Když v tom přichází ON. Můj "princ".
"Kámo dej si pohov. Co tady zkoušíš?"
"Jen si povídáme" odfrkne si ten hnusák.
Můj princ na mě koukne.
"Je to tak?"
Jen zakývám sklopenou hlavou pro souhlas.
"Dobře. Ale kdyby něco, tak jsem hned tady"
Usměju se a on odchází.
....
Když je na čase jet domů, tak volám princi.
Sedím na místě spolujezdce. Dělá mi naschvály a pouští volant, i když ví, že mě to "štve".
Beru si jeho pití a chci se napít. V tom prudce zabrzdí. Pár kapek mi dopadne na kalhoty a já se neubráním smíchu. Podívám se na něj. Taky se směje.
...
Máme dvě zastávky, při kterých vystupují moje společnice. Jedeme sami. Povídáme si. Dělá si ze mě legraci. Straší mě.
Když zastaví před mým vchodem, tak už chci vystoupit, když v tom do mě drcne.
"Tak snad mě alespoň obejmeš ne?"
Váhavě se na něj podívám a nakláním se k němu. Pevné a dlouhé obětí. Tohle ze mě vytáhlo všechno špatné. Je mi teď snad nejlíp. Pomalu se odtahuju a koukám mu do očí. Přiznávám...mám nutkání ho políbit. Ale jen se usměju a vystupuju z auta. Ještě se otočím. Kouká na mě.
Odemykám dveře a skáču do postele.
Ještě píšu princi a jdu spát.
...
Ráno se podívám na mobil a display mi vykouzlí úsměv na tváři.
Napsal.
...
Píšeme si. Usmívám se. Je skvělý. Ale bohužel musel jít a řekl, že se ozve později.
...
A tady to začlo. Stále nenapsal a ze mě se pomalu zase vytrácí to krásné co se včera/dneska stalo. Vstupuji na nádraží, kde čekám na vlak, který mě odveze na internát. A teď to na mě spadlo všechno.
Můžu jen vzpomínat na ten krásný večer a na mého prince.
