Zakřiknutá

Kapitola první: sen

Loučím se s děvčaty před karaoke klubem. Užily jsme si to báječně, je nám patnáct a všechny nás přijaly na střední. Velký kus jdeme společně, loučíme se. Nemám strach z této tmavé čtvrti, znám jí dobře. Za dvacet minut budu doma. Naštěstí je doma i bratr, tak jsem pro své rodiče neviditelná. Jsem jen druhorozená a žena k tomu, tak už to je. Jenže dnes je tu něco jinak, všimnu si postavy co se pohybuje za mnou, je to určitě muž, je tak o dvě hlavy vyšší jak já. Znervózním a začnu utíkat, hlavně se neotáčet, běžím co nejrychleji, když míjím postranní uličku vystřelí z ní ruce a vtáhnou mě tam. Je to ten muž, jak se tam mohl tak rychle dostat. Přerývaně dýchám, srdce mi bije jak zvon. Drží mě za předloktí u zdi ve vzduchu. Chci vykřiknout, ale on se mi zahledí tvrdým smaragdovým pohledem až někam, kam sama nedosáhnu. Nemůžu nic, jen cítím ten šíleně bolestný tlak na svých předloktích. „Ppp.. ros..sím, to bolí!" Zasténám. On se jen usměje a roztáhne svůj úsměv. „Ale, chudinko, tebe to bolí. Můžeš mi věřit, bude to bolet ještě víc a studený závan mi padne na krk. Oh, Bože! On mě olízl, něco se ve mě zlomí, začnu křičet tak, jak jsem nikdy nekřičela. Vidím překvapení v jeho tváři, pouští mě a mizí, první lidé co přibíhají mi volají sanitu.

Celá udýchaná a zpocená si sedám v posteli. Kouknu na hodiny, přesně pět třicet, ostatně jako každou noc posledních pět let. Vstávám, dávám vařit kávu a jdu do koupelny, prohlédnu si svůj nevýrazný obličej, hnědé oči schovám za brýle s nevzhlednou obroučkou, nejsou dioptrické, je to jen klam, jako já. Vlasy stahuji do pevného drdolu na temeni hlavy. Sprcha, čištění zubů a káva je hotová, naliji si a mizím ve svém království.
V pokoji, kde nic neruší. Je tak strohý, že jen já se tu cítím dobře. Dnes jdu do pracovní agentury, chci získat práci, abych už nemusela žít s rodiči. Když jim došlo, že se neprovdám a muže si jen tak k tělu také nepustím, tak mě začali ignorovat ještě více. Zítra mi bude dvacet, budu plnoletá a svobodná.

Oblékám si decentní sukňový kostýmek se sukní pod kolena, nevýrazné ploché boty, sáčko a halenku s vysokým límečkem. Nevypadám, že bych mohla být ještě na škole a užívat si života vysokoškoláků. V ten den, před pěti lety, kdy mě odvezli s rozdrcenými kostmi předloktí do špitálu, jsem přestala být tou Barou, co jsem byla. Nikdy jsem už nevyšla ven po setmění, pokud ano, nikdy v méně jak ve třech. Domů jsem vždy jela taxíkem, ani metro nebo autobus pro mě nebyli. První rok, jsem se ještě probouzela s křikem, teď už jen zadýchaná, jako bych ten zbytečný útěk absolvovala pořád a pořád. Jsem ocejchovaná. Hluboko v duši. Přestala jsem věřit, věřit v dobro.

ƱǁƱ

„Dobrý den, Tomue Bara, prosím posaďte se k ostatním uchazečkám, prosím odevzdejte mi zde své dokumenty."

Usmála se na mě dívka mého věku, na rozdíl ode mne, živá. Rozevláté vlasy, barva v tvářích, veselé oči. Pozorovala jsem vše kolem sebe, byla to nyní má záliba, všechny jsem od sebe odehnala, takže tohle je moje sociální interakce, které jsem taky schopná. Ostatní uchazečky si mezi sebou povídaly, smály se, červenaly se. Ráda poslouchám smích, já nevím jak se to dělá, zapomněla jsem to.

„Tomue Bara, pojďte prosím dovnitř." Vyzvala mě starší žena. Přikývla jsem a vešla do jednoduše zařízené kanceláře, nabídla mi místo k sezení, posadila jsem se. „Koukám, že máte vystudované účetnictví, vedení domácího hospodářství, základy kulinářství, vedení personálu, umíte anglicky a francouzsky?"

„Ano," odpověděla jsem, očekávalo se to.

„Dobře tedy, slečno. Měla bych pro vás nabídku práce, ale je potřeba, aby jste si dodělala ještě latinu. Pokud mi dodáte certifikát z této školy, že jste nastoupila ke studiu, budu moci vaše dokumenty předat klientovi."

Latina? No dobře, stejně nepotřebuji jiný sociální život, můžu pokračovat ve svém studiu.

„Jistě, zapíši se," vstala jsem, uklonila se, „na shledanou, Esumi-sama."

Prohlédla jsem si přihlášku do školy, kde vedou výukové jazykové kurzy. Vydala jsem se tam rovnou. Velikost školní budovy mě ohromila. Neočekávala jsem tak velký komplex. Nalezla jsem sekretariát a předala jim svou přihlášku. Zaplatila jsem prvních deset lekcí, více jsem neměla našetřeno. Budu muset zvýšit své úsilí v obchodě, ve kterém doplňuji zboží do regálů.

„Tomue Bara, prosím, zde je váš rozvrh, máte k němu nějaké dotazy?" zeptala se mě milá žena v sekretariátu.

Zběžně jsem hodila okem na rozpis:

„Prosím vás, to musí být nějaký omyl, zde mi všechny lekce začínají po osmé hodině večerní."

Sekretářka se usmála:

„Ano, tak je to správně. Kurzy latiny jsou opravdu jen od osmy. Máte štěstí, zrovna nedávno je přesunuli z dopoledních hodin, studenti si stěžovali, že se to nesnese s jejich zaměstnáním. Ještě nějaké dotazy?"

Zavrtěla jsem hlavou:

„Ne děkuji, na shledanou."

Málem se mi podlomila kolena, to není možné, abych získala svou vysněnou práci budu muset být venku po setmění.

- Edit.18-