Zakřiknutá

Kapitola druhá: večerní škola

Je pět třicet a já se budím ze své noční můry, nebo vzpomínky? Vše řeším jako každé ráno, jediné co je jiné, dnes mi je dvacet. Jsem opravdu plnoletá. Oblékám si pracovní uniformu a běžím přes ulici do obchodu, kde pracuji. Vzala jsem dvojitou směnu, musím být výkonná. Ty kurzy jsou drahé a taxi domů mě bude také stát dost mých finančních prostředků.

Vedoucí je se mnou spokojený, jsem pracovitá, tichá a netřeba mi připomínat, co je třeba udělat. Občas dostanu i prémie. Mohla bych dostat více, pokud bych se mu líbila, naštěstí se mu nelíbím.

Po práci se převlékám do svého střízlivého, zakrývajícího oblečení a přivolaným taxi mířím do školy. Neočekávala jsem, že tu bude tak živo. Koukám na svůj rozvrh a hledám učebnu. K mému štěstí je to druhé podlaží a úplně opačné křídlo. Musím si pospíšit, abych dorazila včas.

Chodbou k učebně, mě mine divný chlad a vůně, kterou podvědomě znám, ale nedokážu si jí s ničím spojit. Zadýchaná vcházím do jazykové učebny. Je tu už asi pět účastníků. Tři ženy a dva muži. Klopím zrak a sedám si do prostřed učebny. Bohužel, první lavice jsou už zabrány.

Do třídy vchází vysoký, mladý muž. Těžko odhadnutelný věk, polodlouhé, rozcuchané rudé vlasy, znaménko u dolního rtu. Odvracím pohled, nechci být chycena u toho, že si ho prohlížím. Svou taktiku pozorování lidí jsem už zdokonalila. Sedá si za mě, úmyslně se otřel o mé rameno.

Začala lekce, nejprve jsme donesli své indexy k potvrzení účasti a začal výklad.

Historie a vývoj jazyka, jeho současný stav, nudné nepodstatné věci, ale prostě všichni vyučující mají rádi své úvody. Dnes jsme začaly i první deklinací. Substantiva v latině končící na a, většinou ženský rod a některá mužská se skloňují podle vzoru femina, feminae, feminimum. Jen nemám ponětí, proč se učím jazyk, kterým nemluví žádný národ. Vlastně ani nepotřebuji znát důvod zaměstnavatele, hlavní je, získat práci. Lekce uteče jako voda, přesněji jako dvě hodiny. Je čas se vrátit domů.

Vyndávám z kabelky mobil, jak to? Je úplně vybitý, to se mi nestává, vždy jej mám v pořádku. Bloudím chodbami školy, ale nenacházím žádnou telefonní budku. Stojím u vchodových dveří a chvěji se.

Tak toto nedokážu.

Vidím, že v ulici je telefonní budka, není to daleko, ale je deset hodin v noci, je tma, já se tmy bojím. Takže má optika ten prostor o tolik natahuje. Nezbude mi nic jiného, musím se tam dostat.

Rozeběhnu se.

Běžím jak zběsilá, mám pocit, že mi těžknou nohy, ale nevzdávám se. Naštěstí nic. Hledám číslo na taxi, vhazuji minci do automatu, ale ta propadá, zkouším jinou, také neúspěch. Začínají mi po tvářích téci slzy.

Automat, je mimo provoz.

Někdo zaklepe na dveře, leknu se, až mi poskočí srdce. Opatrně se otáčím za zvukem, venku stojí ten spolužák, který seděl ve třídě za mnou. Usmívá se, do čela má přiražený klobouk:

„Mám tu auto, nepotřebuješ odvést domů? Všiml jsem si, že sháníš taxi."

Koukám na něj jak na čerstvě napadaný sníh. Je to cizí člověk, muž. Nechci, ale asi jiné řešení nenaleznu:

„Prosím," odpovím a naznačím úklonu. Otevřu dveře budky, nabídne mi rámě. Chytám se jej. Doteď jsem si to neuvědomila, ale potřebuji podepřít.

„Ještě jsme se nepředstavili, já jsem Laito Sakamaki, ty jsi kdo?"

Pravda, neví jak se jmenuji a nabídl mi záchranu:

„Tomue Bara, těší mě Sakamaki-san."

Zahlídnu v jeho hezkém, bledém obličeji úsměšek:

„Jsi velice formální Tomue-san. Připomínáš mi v tom mého bratra. Pojď, zde je můj vůz." Otevře mi dveře velkého auta, usadím se, on sám nastoupí taktéž dozadu. Pochopí můj výraz: „Nerad řídím, pokud se můžu zaobírat jinými vzrušujícími záležitostmi." Dodá spíš takovým táhlým šepotem. „Měla by jsi mi dát tvou adresu, přece jen, se vidíme poprvé, nebo snad ne?"

Něco v jeho tónu mě donutí se mu podívat přímo do očí. Jsou smaragdové a hrají v nich jiskřičky. Jakoby my hleděl na dno duše, můj hrudník je jak v kleštích, přerývaně se nadechnu a on mě propustí ze svého zajetí:

„Ano, jistě. poprvé."

Dál jedeme v tichu, nejsem konverzační typ, on to evidentně respektuje. Sleduje pouze cestu, nedotýká se mě, ale já cítím podivné sevření, do tváří se mi hrne krev a moje podvědomí mi šeptá: „UTEČ!"

Auto zastavuje před domem rodičů, rychle se zbavuji pásu a vyskakuji z auta, aby nestihl provést ještě nějaké galantní gesto. Na prahu se otočím a jen mávnu, naštěstí auto odjelo. Dnes bylo tolik vzrušení. Naštěstí další lekce mě čeká až za tři dny. Zouvám se a potichu se kradu do svého pokoje, nechci rušit přátelský rozhovor rodičů a jejich známých.

„Bara-chan, prosím, připoj se k nám." Zavolá na mě otec. Doufám, že to není zase další pokus mi představit vhodného, tichého a uzavřeného mladíka, jako jsem já, abych se vdala a byla hodná a poslušná žena. S umělým úsměvem vstoupím do obývacího pokoje, ukloním se:

„Dobrý večer." Nejprve k návštěvě, potom úklona a pozdrav otci, pak matce. Bratr tu není. „Dovolte mi přisednout," koukám na rodiče, otec mávne rukou. Sedám si na jeden z polštářků.

„Bara-chan, prosím pověz tady našim přátelům odkud se právě vracíš."

Aha, takže se chtějí chlubit:

„Jistě, právě jsem byla na své první lekci latiny, je to velice zajímavý jazyk a převyprávím jim celou tu historii, co nám dnes tlačili do hlavy. Rodiče jsou spokojení, návštěva příjemně pobavena, můžu se vzdálit. Nyní toho moc nenaspím, je po půlnoci. Třeba budu tak unavená, že nebudu mít noční můru.

Převlékám se do svého pyžama. Uléhám, před sebou mám smaragdové oči Laita Sakamaki.

- Edit. 18 -