Zakřiknutá

Kapitola desátá: sten, vzlyk, vzdor

Čekala jsem už nejhorší, když zaklel. Vytáhl mě na nohy a táhl mě houštím pryč, cítila jsem, jak mi ostružiny trhají nejen oděv, ale i kůži. V tom jeho postoji bylo něco tak zlověstného, že jsem i spolupracovala, přesněji, neryla paty do země a nesnažila se vyprosit svou ruku.

Dotáhl mě do jakého si divného chrámku, altánku nebo mauzolea, bylo to divné stavení. Nemělo dveře, ale taky žádnou jinou únikovou cestu.

Couvala jsem od něj:

„Co, co po mě chceš!"

Usmál se:

„Přece lásku, užijeme si to spolu. Jen to mokré oblečení je trochu problém," blížil se houpavým krokem: „Ale, neboj, hned ti ho sundám, aby jsi mi nenastydla. Ostatním by se nelíbilo, kdyby nemohli ochutnat, ty mrško, jsi tak voňavá a sladká, že to stojí za tu námahu."

Napláclá na zdi jsem viděla jak se blíží, usmívá se. Neubráním se, ale co kopanec mezi nohy?

„Nemyslím si, že máš šanci. Mohlo to být podle mě, mohli jsme teď být v posteli a zjišťovat, kde je tvá míra ochoty se vzdát." Byl úplně u mě, ruce jsem měla v pěst a obličej jsem od něj odvrátila. Olízl mi krk: „Brzo, ještě počkám, jsem už trochu vzrušený, chci tě vzít mezi hvězdy, uvidíš." Začal dost rychle ze mně svlékat všechny ty vrstvy. Nebránila jsem se ani nespolupracovala. Tvář stále odvrácenou a oči pevně zavřené. „Mrško, vím že to chceš, chceš to se mnou. Vím jak se na mě díváš, líbím se ti," mručel mi sametově ke krku.

Chvěla jsem se. Nejhorší byla pravda. Mám šílený strach a něco, co jsem nepoznala. Zvědavost k doteku.

„Cítím tvou horkost, mrško. Tak mi to řekni, řekni mi, že mě chceš a já tě bud milovat." Veškeré mé oblečení bylo rozhodně jinde, než na mě, snažila jsem se zakrýt rukama. „Tak krásná pleť," zasténal. Stiskl mě do náručí a byli jsme v pokoji. Nejspíše v jeho. Celkem necitelně mnu hodil do postele, rukama jezdil po mém těle, předstírala jsem, že mě se to netýká, ruce pevně sevřené a hlavu odvrácenou. Skoro na každé místo, kde přejeli jeho chladné ruce zaútočil svou pusou, svými tesáky a pil mou krev, nebo udělal znamínko.

„Jen si to přiznej, mrško! Slyším tvůj dech, tvůj tep a cítím jak ti stoupá teplota. Slyším tvé vzdechy, poddej se mi. Nevzdoruj, tvůj vzor, je jako bílé okvětní lístky růží. Nic proti mé síle," mumlal mezi tím, co ze mě sál, a co mě hladil. Bral do dlaní mé prsy a hladil bradavky, až byly jak kuličky.

Cítím se tak zmatená, slzy mi stékaly po tvářích. Tělo se chvělo. Roztáhl mi stehna, jestli to přežiji, rozhodně budou samá modřina:

„Teď, mrško, teď budeš dokonale moje!"

Nevím kdy a jak se svlékl z té potupy tadičního oděvu, on. Vím, že jeho krásné tělo, nebezpečného dravce bylo nahé. Přeji si umřít a zároveň bych si přála, aby on byl jen člověk a já nezmrzačená duše.

Nadzvedl mě a pronikl do mně.

Není na tom nic krásného ani romantického, byla to je hra na převahu, trest za vzdor.

Konečně je to za mnou, konečně se můžu schoulit do klubíčka. Pomalu se mi zavřely oči, doufám, že už se nikdy nevzbudím.

ƱǁƱ

Taky vím, že má horečku! Vidím, že má zimnici.

Mávám rukou a snažím se strhnou tu deku co mám na sobě, je těžká a mě je horko. Když se mi to podaří, někdo to vrátí zpět. Kopu nohama, ať to dají pryč.

„Jestli nezůstaneš přikrytá, tak tě svážu!"

Nějaký bullshit. Dál se snažím dostat z toho horkého pekla. Něčí ruce mě pacifikují, alespoň jsou chladné, ale nemůžu se bránit tomu vedru:

„Je, mi, horko," zaskuhrám.

Přes rty mi přejede něco chladného:

„To je dobře, mrško! Zase si užijeme zábavu!"

Hmm, když myslí, já vidím duhového draka:

„Počkej, dráčku, už běžím.."

Proč má furt zavřené oči?
Nevím, ty jsi ji chtěl, ty se o ní starej, nebo to ukonči.

„Né, je to studené, vypadní!" vřískám na celý svět, když mě strkají do té studené vody.

Tohle je lepší, postel, zas ty chladné rty na mých a voda, tolik vody kolik vypiji a sladký čaj, tak báječný, skoro jak moje káva.

Probouzím se do tmy.

Jsem rozlámaná a unavená. Kde to jsem? Vzpomínky na mě začnou doléhat takovou silou, že si lehám zpět.

„Konečně při vědomí, Tomue-san?"

Zeptá s nevzrušený hlas Reiji-san.

„Bohužel, Reiji-san."

Víc se zahalím přikrývkou.

„Měla by jste být opatrnější, Tomue-san, koupat se v ledové vodě, takhle na počátku podzimu. Příště, bych vás musel potrestat, rozumíte?"

Ne.

„Ano, Reiji-san," pípnu do pokrývky.

„Snězte a vypijte co máte na stolku, žádné výmluvy!"

Zavře za sebou dveře. Pomalu upíjím čaj a jím bílou polévku s rýží. Cítím se lépe, koukám na nekližé co mám na sobě, to je hrozné, je to samý volán, krajka a nikde skoro nic. Opatrně si sedám:

„Měla by jsi ležet, ošklivko!"

Otáčím se za hlasem:

„Ayato-san, kde se tu bereš?"

Nakloní hlavu:

„Jsem tu doma, já si chodím kam chci."

Naznačuji své krčení ramen:

„Hmm."

Opatrně si stoupám a ploužím se ke skříni, k mému znechucení, furt jen Laito styl, chci třísknout dvířky, ale nejde to. Podívám se proč.

Ayato je drží a kouká na mě:

„Taková dlouhá cesta a nic?"

Zamrazím ho pohledem:

„Ne, nic."

Otáčím se zpět k posteli, cítím stisk na zápěstí:

„Ukaž, z čeho bratr tak šílí," zakousne se mi do něj.

„Nech mě být, stvůro!" zaskuhrám a snažím se cuknout.

Jenže nemám sílu ani jak dvoudenní kotě. Končím v jeho područí a on se mi zakusuje do místa pod klíční kostí, to dost bolí.

Kníkám bolestí.

„Neboj, poskytnu ti více bolesti, mnohem více, více!"

Zbytek nepotřebuji znát, oddávám se světu, kde je můj duhový drak.

(Tato kapitola ve své části opravdu působí jako po požití halucinogenů. Je to však záměrné, protože jen tak to vnímá naše heroina)

- Edit. 18 -