Zakřiknutá

Kapitola dvanáctá: dokonalý útěk

Ležím na něčem tvrdém, je mi zima. Z dálky slyším vodu. Probouzím se a pokládám bosé nohy na mramorovou dlažbu. Nikdo tu není. Jsem zde sama, jen já a ta zima. Procházím dveřmi, tohle přece není možné, ještě nezačal ani podzim a zahrada je pod sněhem. Všechny růže jsou ostříhané a zakryté, aby nevymrzly.

Cítím ten příjemný mráz na svých chodidlech.

Co to zas na mě vymysleli, naposledy si pamatuji, že jsem provokovala Ayata, a doufala, že mě zabije.

Možná jsem mrtvá a vracím se je strašit, nebo je to jeden z mých nových snů, co se mi zde zdají, všechny jsou divné a mimo mísu.

Dveře do domu jsou otevřené, nikdo tu není, sídlo je opuštěné. Zpustlé, tady nikdo není už dlouho, měsíce, roky? Nábytek je přikrytý bílou plachtou. Procházím jednotlivé místnosti:

„Haló?„

Odpovědí je mi jen ticho. Sahám si na hruď, mé srdce bije, takže tohle je sen. Nemůžu se probudit, chci se vzbudit, to míso je ještě děsivější, než když jsou v něm jeho majitelé.

„Prosím, vzbuď mě! Laito-kun! Kde jsi, když tě potřebuji. Lai-chan, prosím, odveď mě pryč a zabij, tohle nevydržím!„

Po dlouhé době pláču, hystericky jak malé dítě a volám svého mučitele, ano, chci svého zvrhlého, násilného, upíra. Vzlyky ovládají celé mé tělo, chvěju se.

Ta vůně, jeho vůně. Je tu. Cítím, jeho studený dotek:

„Mrško, kam pak ses mi schovala? Přece víš, že mi neutečeš. Budu tě muset potrestat, za tvou neposlušnost, měla by jsi přestat utíkat. Jsem rád, že jsi mě zavolala.„

Zdvihá si mě k sobě a já cítím ve svém dekoltu bolest, kterou mi působí jeho zuby. Stále nevím, kde a kdy jsem. Zapírám se o jeho hruď a snažím se osvobodit:

„Stále v boji, má drahá?„

Chytá mou ruku a zakusuje se do zápěstí:

„Laito-san, kde to jsme, co je to se mnou?„

Dívám se do jeho rozrušené tváře :

„Ale mrško, přece to víš. Vždy jsi měla talent.„

Je to tak, proč jsem si vybrala tohle místo? Mohla jsem mít cokoliv a já zůstala zde, v domě hrůzy, bolesti a utrpení. Dokonce ho chci sdílet s ním, s ním, co mi tolik ublížil.

Věčnost?

Ta bude rozhodně zajímavá, ale třebas, třebas se uzdravím, a moje soukromé peklo se změní.

Děkuji ti, Ayato!

-Edit. 18 -