Zakřiknutá

Kapitola osmá: krocení dravé zvěře

Strhl mi osušku!

Nevím proč mě to napadlo, ale rozeběhla jsem se a skočila tak, že jsem skončila za postelí a rychle se balila do deky. Vyhladila jsem svůj obličej, do nic neříkajícího výrazu:

„Co to mělo znamenat, Sakamaki Laito!"

Stál stále mezi dveřmi. Do háje, on je začal zavírat, zamkl a klíč si dal do kapsy:

„Křiklounko, netušil jsem, že jsi taková gymnastka." Zaševelil protahovaně, šel mi z toho mráz po zádech. „Dokonce jsi si ani neprohlídla dárek, ode mne."

O čem pindá, já jsem tu ve stresu:

„Jaký dárek, proč by jsi mi dával dárek?" Stále couvám po obvodu místnosti, tak abych ho měla minimálně dva metry od sebe. Nejde to zrovna plynule, když mám kolem sebe přikrývku, kterou si jednou rukou držím a druhou šátrám za sebou, abych o nic nezakopla. Laito, se na mě přestal dívat, změnil směr pohybu a otevřel skříň.

Byla plná cizího oblečení.

„Co to je? Kde jsou mé šaty?"

Usměje se a začne se smát:

„Tady, to jsi slepá!"

Dobře, je to magor, s těmi se zachází opatrně:

„Dobře jsou to tedy šaty, ve skříni, dárek. Není to trochu přehnané? Nikdy jsme spolu nebyli na rande,tak je to docela neomalené."

Kroutí hlavou:

„Myslíš?"

Cože?

„Stále se snažíš být tak rozumná a chladná, ale já to vidím, jak se neumíš rozhodnout. Pojď, vyberu ti něco pěkného, co třeba..."

„Co třeba, kdyby jsi odešel, já bych si na tu večeři něco vybrala, ano?"

Odpálím ho. Zasměje se tím jeho nakažlivým smíchem:

„Máš dvacet minut, mrško, pak jdeš v tom co máš na sobě!" zavrčel a zamkl z venku.

Sedám si do křesla a dávám si hlavu mezi kolena. Kam jsem se to dostala? Jdu k té prokleté skříni, všechno to oblečení křičí sex a povolná coura. Ten stalkerskej úchyl, mi vyměnil i spodní prádlo.

Našla jsem něco s čím nepočítal. Nechutně úzké, elastické šaty bez ramínek, jsem si natáhla, jako dlouhou sukni a našla jsem i tolik neodhalující, přijatelný top. Rozpustila jsem si vlasy, sepnula je jen po stranách obličeje, alespoň ty mě zahalí. Nejhorší byly boty, na ničem z toho, jsem nikdy nechodila, snad se nezmrzačím. Sahám po klice ve chvilce, kdy se ozve odemknutí:

„Jaká škoda, stihla jsi to," zamračí se, hned se usměje, „jsi tak vynalézavá."

Táhne mě za zápěstí do jídelny:

„Laito-san, počkej! Zlámu se!" Vykřiknu na něj. Otočí se na mě a nechápavě kouká, ukážu si k nohám: „Ty boty, to je mučící nástroj!" Řeknu s rezervovaným výrazem. On se usmívá, bože, jeho to těší?

„Pravda, mrško. Mučící nástroj, je tak žhavý. Jdi přede mnou, udávej tempo."

Naznačím pokrčení ramen, je to magor, třeba mě někdo, z jeho jinak šiblých bratrů, vysvobodí. Za sebou slyším mumlání:

„Ach ano, jaký nápad, nic než jen tyhle, už nikdy jiné!"

Nechápu.

Všichni z rodiny byli už v obývacím pokoji: