Zakřiknutá

Kapitola pátá: podmínky a vyjednávání

Ten co mě vedl k mému pokoji, neměl snahu se mi představit. Zastavili jsme se v hlavních obytných prostorech domu. Otevřel dveře do pokoje:

„Prosím slečno, tento pokoj je váš."

To přece nemyslí vážně, já přece nejsem Laitův host, já tu budu pracovat:

„Promiňte mi, to je omyl. Tohle je hlavní obytné křídlo, zde nemůže být můj pokoj." Odmítla jsem překročit práh.

„Tsc! Nevděčný člověče!"

Nadávat si nenechám:

„Zadržte! Došlo zde nejspíše k nedorozumění. Nejsem návštěva Sakamaki-san, mám zde nastoupit jako hospodářka. Není vhodné, aby zaměstnanci bydleli v pokojích určených rodině, nebo návštěvám." Dívala jsem se přímo do očí onoho muže.

Opětoval mi tvrdý pohled:

„Jak nevšední. Dovolte se mi představit slečno, jsem starší bratr Laita, Reiji." Uklonil se mi.

„Tomue Bara." Odpověděla jsem automaticky, ač jsem se již představovala.

„Tomue-san, přijměte tento pokoj, pokoje v jiných částech domu jsou vyčerpané a ostatní jsou v rekonstrukci."

Nelíbí se mi to:

„Jistě Sakamaki-san, pokud nelze jinak, ale přijdu si i tak nepatřičně. Neberte to jako drzost, ale bylo by možné ještě dnes dokončit záležitosti, ohledně mé pracovní smlouvy?"

Přišlo mi, že jeho výraz poněkud změkl:

„Zajímavá důslednost." Zamumlal si spíše pro sebe. „Ano, následujte mě Tomue-san. Budete rozptýlením v tomto domě." Následovala jsem jej do kanceláře, rozhodně to nebyl prostor metr na metr. Dokonce zde byla pohovka, regály s šanony až ke stropu, velký psací stůl a dvě křesla před ním. Obrovské okno vedoucí do zahrady. Jen jsem neviděla nikde počítač, třeba dávají laptop na noc do trezoru, i to bývá časté. Reiji, došel k policím a vyndal z jednoho šanonu bianko smlouvu.

„Prosím, posaďte se," vyzval mě. Podal mi smlouvu do které jsem se začetla. Mám opravdu nepěkný zvyk, přestat vnímat okolí pokud čtu, došlo mi, že na mě hovoří, až když se dotknul mé ruky. Také má chladné ruce, tak jako Laito.

„Omlouvám se, je to zlozvyk, ale jak se začtu, ..." lehce jsem pokrčila rameny a nasadila plachý úsměv. Díval se na mě, přes obroučky brýlí:

„Ptal jsem se, zda si se mnou vypijete čaj?"

Tak jak teď zdvořile odmítnout:

„Nejsem velkým znalcem čajů, dávám přednost překapávané kávě. Pokud vás to však potěší, šálkem nepohrdnu."

Viděla jsem, že ho má odpověď opět zaskočila. Podal mi krásný porcelánový šálek s podšálkem, tak jemný:

„To je nádhera, takový nádherný porcelán." Neudržela jsem se a ohodnotila podávané předměty, on se, začervenal? Jsem přetažená a vidím bludy. Čaj byl opravdu výtečný, nikdy jsem podobný neochutnala. I vůně byla úplně jiná. Usmála jsem se, jako by moje srdce okřálo, tou vynikající lahodně trpkou chutí: „Sakamaki-san, to je nejlepší čaj, který jsem doposud ochutnala. Jakoby mi zpíval a činil mě šťastnou. Mockrát vám děkuji." Opatrně sem odložila ten nádherný kousek na stůl. „Směla bych se zeptat na pár bodů ve smlouvě?" Přikývl. „Máte zde uvedeno, že vy a vaši bratři žijete spíše večerním životem. Bude třeba, abych změnila svůj denní režim?" Udělal z prstů stříšku a přiložil si ji ke rtům:

„Částečně, bude vhodné, aby jste byla pracovně k dispozici nejméně do půlnoci." Přikývla jsem, to je v pořádku, udělala jsem ve smlouvě poznámku. Znovu jsem vzhlédla od smlouvy:

„Není zde nikde uvedena podmínka znalosti latiny, v agentuře mi byla podána informace, že je to nezbytnost. Kurz, jsem již začala." Zastřeným hlasem odpověděl:

„Jistě, klasické vzdělání je vždy přínosem, asi to nějak vypadlo, prosím v které dny máte kurz?"

„Úterý a pátek, od osmi večer."

Pokýval hlavou:

„Řidič vás odveze, v půl sedmé buďte nachystaná. Laito, navštěvuje tentýž kurz, bude lepší, pokud budete mít doprovod." Tak a vyřešeno, sice je to nezvyklé, ale jak vidím, ani obyvatelé tohoto domu nejsou standardní.

„Děkuji za váš čas, Sakamaki-san, zde je smlouva s poznámkami, pokud bude třeba, připíší jí sama."

Zavrtěl hlavou, oba jsme se postavili a já odešla do svého pokoje. Z hrůzou jsem zjistila, že mám vybaleno. Divné chování k personálu. Koukla jsem na starobylé sloupkové hodiny, dvě hodiny, no to si moc nepospím. Převlékla jsem se do svého kostkovaného, pánského pyžama. Zapadla jsem do majestátní postele s nebesy a okamžitě propadla do říše nekonečných možností.

ƱǁƱ

Drží mě u zdi, chystá se mi ublížit. Nevím jak, ale vypadá tak děsivě, začnu křičet, křičím tak nahlas, že mě pouští. Něco je jinak, proč se mnou klepe? To neznám, obtížně otevírám oči. U mé postele stojí všech šest domácích. Rychle si vytahuji peřinu až ke krku:

„Omlouvám se, už dlouho jsem nekřičela ze spánku." Klopím oči, takový trapas, určitě mě rovnou vyhodí, k čemu jim bude žena, co křičí ze spaní. „Děkuji za váš zájem, už o bude v pořádku, snad jsem vás nevzbudila.." Tak trapně mi nikdy nebylo, oni tam jen tak stojí a mlčky zírají, skoro se nehnou. „Můžete, prosím, odejít?" Pípnu, červenější jak kečup.

Zaslechnu zachychtání Laita:

„Naše Tomue-san se umí opřít do hlasivek. Měly by jsme to mít na paměti a to nebyla ani vzhůru." Nahodí ten svůj úsměv, vrchní část obličeje ve stínu klobouku: „Pojďme." Nikdo nepromluví a všichni odejdou tak rychle, že jsem si nevšimla, že by odcházeli.

Už neusnu je čas, začít. Vyhledala jsem koupelnu, smyla ze sebe hrůzný sen, oblékla si své neforemné, formální šaty nic neříkající barvy, pevně svázala vlasy do drdolu na temeni hlavy. Trochu jsem si propleskla tváře, tato noc byla opravdu krátká, nepotřebuji vypadat víc jak mrtvola. Došla jsem do kanceláře, zaklepala jsem jen pro formu. Nikdo se neozval, vydala jsem se tedy nalézt kuchyni, potřebuji nutně svou dávku kávy. V přízemí jsem našla jídelnu, prošla jsem jí a nalezla schodiště do kuchyně. Nepřekvapilo mě, že je prázdná, ale jak je moderní. Přišlo mi, že ten presovač je tu úplně nový.

- Edit. 18 -