Zakřiknutá

Kapitola jedenáctá: sama v posteli

Moje dny se změnily v utrpení, bolest a dost sexu. Jako všechno v tomhle domě hrůzy, i ten byl na pokraji násilí. Je to už čtrnáct dní, co mě Laito nastrkal do limuzíny a jako kávu s sebou, si mě přivedl sem.

Nemám už sílu, jsem ještě větší troska, než dřív. Raději bych byla mrtvá, ale zuby nehty lpím na životě. Jediné, co se změnilo, je má noční můra. Nezdá se mi, protože v ní žiji. Pomalu se už ani nebojím, skoro nevzdoruji.

Skoro.

Hlídají mě víc jak anglickou královnu. Nevím čím je pro ně moje krev tak speciální, možná tím, že jí mají ve svém domě.

Začíná svítat, cítím váhu a chlad po svém boku. Nepoznám, jestli spí, nebo jen spánek předstírá. Ještě počkám, pak dojdu dolů, otevřu dveře do zahrady a budu volná.

Dnes mě určitě nezastaví, dnes je dobrý den. Mé ztěžklé nohy, mě nesou po schodech níž a ještě kousek níž, zapínám presovač, kdo říká, že nemůžeš utíkat s kávou v ruce?

Vím, že se nedostanu za hranici, za kterou nechtějí, abych šla. Beru to jen jako ranní procházku. Vycházím ven dveřmi do zahrady, sedám si na schodiště a nechávám si svítit slunce do tváře, upíjím svůj oblíbený nápoj. Měla bych být mrtvá, ne tady sedět a přemýšlet o hloupostech. Sahám po šálku s životabudičem, ale on tam není.

Otevřu ztěžklá víčka:

,,Dobré jitro, Reiji-san. Omluvte mou nepozornost, prosím. Neuvědomila, jsem si, že jste tu."

Většinou cítím ten závan vzduchu a jejich osobitou vůni, která vás má vehnat do náruče šelmě, v sexy těle.

,,Tomue-san, měla by jste spát."

Kárá mě, dobře, ani kávu jsem nestihla vypít. Obtížně vstávám, naznačuji poklonu, protože při skutečné bych upadla:

,,Omlouvám se Reiji-san, hned to napravím."

Procházím kolem něj, čekám stržení do náruče, či přiražení mého těla, tak abych se nemohla bránit.

,,Tomue-san, co vaše káva? Tu nedopijete?"

Dobře, změna. Otočím se:

,,Jistě."

Takže chce abych se k němu přiblížila dobrovolně, tedy DOBROVOLNĚ v uvozovkách.

Udělám krok k Reijimu a natáhnu obě ruce, po svém šálku, který teď spočívá na sloupku zábradlí vedle něj.

Nic?

Zajímavé.

,,Děkuji." Sedám si zpět na schody a upíjím to černé blaho.

,,Zajímavé. Ta tvář," přejíždí mi ukazovákem přes lícní kosti, čelist a rty. Sjíždí i křivku mého nosu.

Zadržuji dech, tohle je něco tak jiného, jestli chce abych se bála, dosáhl toho.

,,Jak to, že nemáte brýle?"

Neubráním se svému náznaku krčení ramen:

,,Jen mimikry, po tom, co se se mnou seznámil Laito. Nechtěla jsem být vidět." Čekám pořád nějaký útok, asi jsem masochistka, když slyším svou otázku:

,,Co je na mně, ne, co je na mé krvi, tak zvláštního, že tu ještě jsem?"

Kdyby dýchal, asi bych slyšela jeho povzdech:

,,Stále v obraze, slečno," jako by byl potěšen. Stále mi jezdí po tváři prstem, tak se raději nedívám. ,,Odpověď, na vaši otázku, je jednoduchá. Je chutná."

Ano, nic jiného jsem nečekala.

,,Jenže, Tomue-san, je tu něco navíc, už když se Laito před pěti lety vrátil a vyprávěl, jak se mu svačinka vzepřela, pod ovládnutím mysli, jsme byli udiveni.

Bývala tu dívka, která měla speciální krev, ale to bylo určeno trochu manipulací našeho drahého příbuzného a matky trojčat. Byla také velká bojovnice, vzdorovala, ale nikdy se nedokázala bránit jako vy. Což, Tomue-san, vás činí velice zajímavým objektem." Už se svým chladným prstem nedotýká mé tváře, tak otevřu oči, stále se na mě dívá, držím si oční kontakt a dopíjím svou kávu.

,,Jste moc slabá, ale ještě při životě." Mluví spíš k sobě.

,,Dobrou noc, Reiji-san."

Opatrně se zvedám a ploužím se do domu, do své ložnice, je jak cizí pokoj. Jediné, co je tu se mnou nějak spojené, je pár drobností.

Mobil, který se nedá zapnout, kniha, poznámky a učebnice latiny. Pokládám svou zmučenou hlavu a usínám. Ještě, než se propadnu do světa květin a hrajících si poníků, zhoupne se matrace pod vahou jednoho z nich, kašlu na ně, jsem unavená.

ƱǁƱ

Budím se v hrůze, nemůžu se hnout a je tu taková tma:

,,Prosím, co se stalo?" zašeptám. Začínám panikařit.Zrychluje se mi tep, začínám dýchat moc rychle, takhle brzo omdlím, ale nemůžu si pomoci.

,,Copak, ošklivko, nelíbí se ti v mé železné panně?"

Aha, Ayato, tak to jsem v jeho pokoji:

,,Ayato-san, proč jsem v té panně?"

Zaslechnu zasyčení:

,,Já jsem tu pánem, můžu si dělat, co chci!"

Ano to je odpověď na vše a od všech, jen intonace a slova se trochu mění.

,,Dobře Ayato-san, dobrou noc tedy." Zavírám oči, a snažím se usnout, protože zavřená v této rakvičce, jsem nedotknutelná.

Konečně je to vlastně postel nad postele, můžu v ní být, sama. V tu chvíli se otevře víko a Ayato mě vztekle vytáhne ven. Klepe se mnou jak magor, což ostatně je.

,,Ay...Ayat..to...s...san."

Snažím, se ho zastavit, dělá se mi z toho špatně. Pouští mě, padám na zadek. Kouknu na horu:

,,Ayato-san, co pro vás mohu udělat?" Vidím, jeho vztek, ale nemůžu si pomoci, třeba teď už to vyjde, a já se už neprobudím:

,,Ty víš co, ošklivko! Dej mi svou krev."

Zavřu oči:

,,Ne!" Je to jen pro formu, protože už cítím jeho ostré zuby ve své loketní jamce.

Spánek, ano vítám tě mé blažené nevědomí.

- Edit. 18 -