Zakřiknutá

Kapitole třetí: setkání v obchodě

Jsem naivní očekávat delší spánek, je pět třicet a můj sen, na mne nezapomněl, ale byl jiný. Přišlo mi, že se v něm nevidím jako patnáctiletá dívenka v červené sukni, ale tak jako teď, v mém věku. Můj strach si se mnou nehezky pohrává.

Odcházím do obchodu, přišli jsme o jednoho doplňovače, tak je má dvojitá směna vítaná. Pokud zvládnu i vedlejší úsek, přislíbil mi vedoucí i druhý plat. To bych se na to podívala, abych si nezorganizovala práci ku svému prospěchu. Kmitala jsem jak zdopovaná veverka na heroinu. Právě jsem vyrovnávala lahvičky s rybí omáčkou:

„Tomue-san, co ty tady?"

Ten sametově táhlý hlas znám, patří k němu pár zelených očí. Vysekla jsem poklonu:

„Co potřebujete, Sakamaki-sama." Přece jen jsem v práci: „Mohu vás informovat o naší nabídce, nebo potřebujete poradit přímo s konkrétním problémem?"

Usmál se na mě, zářivým úsměvem:

„Jistě, Tomue-san, v kolik dnes končíš, rád bych tě pozval ven."

Ach to ne:

„Sakamaki-sama zde není vhodné místo, pokud můžu pomoci s nákupem?" uklonila jsem se.
Prohlíží si mě, jako bych i já mohla být koupena, zlobím se a cítím jak mi rudnou vzteky tváře.

„Není potřeba, Tomue-san, uvidíme se..."

Je pryč, pokračuji ve své repetivní činnosti. Nadejde doba oběda a já rychle zabíhám do bistra na udon. Miluju udon, kdo taky ne. Když se vracím vítá mě náš vedoucí, tváří se ustaraně, to není dobré.

„Dobrý den Hatchiko-san, co vás trápí."

„Pojď do mé kanceláře Bara-san."

To je zlé znamení.

„Dnes doděláš směnu, dostaneš zaplaceno do konce týdne jako odškodné, že tě musím propustit."

Cože!

Řve na mě moje nitro:

„Dobře, rozumím. Je to má chyba?" Alespoň jednu odpověď potřebuji.

„Ne. Je mi líto, že nás opustíš."

Snažila jsem se pracovat stále efektivně, šlo to špatně. Jak doplatím školné, jak....

Mám moc myšlenek s otázkami a problémy, však velmi málo řešení.

Odevzdala jsem své identifikační předměty, klíče, plášť stejnokroje obchodu. Vyzvedla si přislíbenou výplatu a vracela jsem se domů.

U vchodu mě překvapil neznámý pár bot, takové černé, ale očividně drahé nazouváky. Rodiče jsou poslední dobou samá návštěva. Tentokráte, jsem se ani nedostala ke dveřím svého pokoje, když mě zavolala matka:

„Bara-chan, máš zde návštěvu!"

Já?

Za mnou přece nikdo nechodí. Vešla jsem do obýváku a tam, v tmavém oblečení, si hověl Laito Sakamaki. Co ten tu?

„Dobré odpoledne Sakamaki-san. Dobré odpoledne, matko." Pozdravila jsem.

„Ty se o hosta již postaráš, musím odejít, na shledanou Laito-san. Na shledanou Bara-chan."

A byla pryč. Výchova mi nedovoluje tu nežádoucí návštěvu vyhodit:

„Smím vám něco nabídnout, Sakamaki-san?"

Usměje se:

„Není třeba, Tomue-san. Napadlo mě, že na tebe počkám tu, když jsi byla tak nepřístupná v obchodě. Prosím, přisedni si, vypij si se mnou šálek čaje, co připravila tvá matka."

Sedám si co nejdále a nalévám si čaj, mám raději kávu, ale to nevadí. Upíjím a jsem zticha, on přišel, tak ať se vyjádří. Dopíjím šálek, ale stále nevím nic, jen vidím, jak mě pozoruje. Usměji se naučeným úsměvem, posbírám nádobí a odnesu do kuchyně, stojí za mnou, ani jsem ho neslyšela jít.

„Sakamaki-chan, co potřebuješ? Navštívil jsi dům mých rodičů, mě v práci, měl by jsi mi říci, co potřebuješ?"

Můj hlas zní podrážděně, což mu přijde směšné.

„Tomue-san, chtěl jsem tě vidět. Uvidíme se pozítří, ve škole. Myslím, že by jsi si měla sbalit věci, tuším, že získáš novou práci."

Než se rozkoukám je pryč, jen jeho vůně tu zůstala jako důkaz.

V kapse se mi rozzvoní telefon:

„Ano, tady Tomue Bara. Opravdu, po první lekci? Kdy? Hned po škole, ale... Jistě. Děkuji, na shledanou, Esumi-sama."

Jak to mohl vědět, rozhodně jsem mu nic neřekla. Mám nové zaměstnání, zaměstnavatel mě vyzvedne po lekci latiny, ubytování mi zajistí. Jsem najednou z toho nervózní, něco je špatně, jen nevím co.

- Edit. 18 -