Skupina One Direction se rozpadla, fanoušci ale nejsou připravení je nechat jít tak snadno. Vzniká skupina "We Fall Upward" (Padáme vzhůru) s jediným cílem: dát je znovu dohromady. I za cenu lidského života. Pět bývalých členů One Direction se musí...
Druhá holka skočila. Ve zprávách to běželo dokola a dokola. Opakující se cyklus, neustálá připomínka beznaděje.
Seděl jsem v nějakém Jazzovém klubu, v žilách mi kolovaly drogy a kouř marihuany. Všechen ten hnus se mi dostával ven skrz pokožku v podobě lepkavého potu. Rozšiřoval mi zorničky. Mazal hranice mezi realitou a fantasií.
Včera jsem dorazil do Londýna, hned po tom, co jsem se předevčírem rozešel s Perrie. Brečela. Hodně. Slzy a nářek. Klapnutí dveří, letenka do Anglie. Spal jsem chvíli v letadle, pak mě letiště vyplivlo v zapršeném městě plném aut a demonstrací. Stanul jsem uprostřed šílenství a jediné co jsem chtěl bylo zapomenout. Přetáhl jsem přes hlavu kapuci, batoh jsem držel za popruhy na zádech a šel jsem. Boty čvachtaly v loužích plných kapajících kruhů a odrazů mé unavené tváře. Auta mě míjela a cákala mi na nohavice špínu kol. Lidé mě obcházeli s deštníky nad hlavou. Míjel jsem kluky hulící trávu. Chvíli jsem seděl s nimi na schodech zbořeného domu. S promoklým oblečením jsme si vyměňovali špalíček jointa, zírali jsme před sebe. Do smutné reality, na lidi mířící ke svým cílům s výrazy bez emocí. Všichni, jako skořápky na podpatcích, jako skořápky v luxusních oblecích. Polkl jsem drogu, nic se mnou neudělala. Možná to byl jenom paralen. Zaplatil jsem za něj pár bankovek mlčícím klukům do špinavých rukou. Šel jsem dál. Oblečení úplně mokré. Šel jsem s vodou v botách.
A skončil jsem tady. V baru, kde místo vzduchu kroužil kouř, kde holky odhalovaly všechno co se dalo, kde jim nevadila přítomnost na kůži promoklého a úplně zhuleného člověka. Možná kombinace toho bílého prášku a kafe nebyla ideální, ale zahřálo mi necitlivé prsty. Možná začít se bavit s klukem, který si přisedl, taky nebylo ideální, ale líbil se mi jeho úsměv. Odhalil všechny bílé zuby, pohodil zmoklými vlasy a houpal se do rytmu hudby, kterou jsem neslyšel. Kouřil marihuanu, vydechoval kouř ke stropu a zase se smál. Pak tančil v uličce mezi stoly, tančil s číšnicí. Jeho veselá nálada, paralen který asi nebyl paralenem, kafe v žaludku, mokré oblečení, které jsem svlékl na pokoji a slaná příchuť rtů, jeho hnědé oči, nekonečné jako oceán.
HARRY
Číšnice přicupitala s dopisem skoro okamžitě. Rudé rty roztáhlé do širokého úsměvu. Zayn převzal krémově zbarvenou obálku a začal ji rozbalovat se směsicí otázek a vzteku v obličeji. Vytáhl složený bílý papír a s vráskou mezi obočím začal číst. Pozoroval jsem jeho oči, jak kmitají po papíře. Vráska mezi obočím se ještě prohloubila.
„To si snad dělá srandu!" vztekle vstal, uraženě mi hodil papír před obličej a vyšel z Jazz Café tempem, které překračovalo hranice slušnosti.
Z posledních sil jsem se omluvně usmál na číšnici, nechal jsem jí na stole nějaké drobné a vyšel jsem za Zaynem s dopisem v ruce. Čekal na mě venku v dešti, který mírně zesílil, mezitím co jsme byli vevnitř.
„Přečti si to," vyzval mě.
Oči mě pálily, když jsem zvedl papír a přečetl jsem vzkaz:
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
