MY PADÁME VZHŮRU

Chyť MĚ - 1

Piano vyloudilo poslední tón. Struny se zachvěly v jediné a poslední notě. Viděla jsem červánky, jak barví oblohu do ruda. A já byla na řadě, abych prošla kamennou branou.
Drtivé vlny bubnovaly do skal. Pěna létala vysoko nad útesy a skrápěla oblohu slanými kapkami.
Hudba jako by se vznášela ve vzduchu a dodávala celému momentu ještě hlubší emoce doprovázené temným nebem s třpytivými hvězdami.
Plachtila jsem vzduchem. Celý sráz připomínal hnědou šmouhu. Hladina bílého zuřivého moře se blížila. Jen hvězdy byly stejné.
Vdechla jsem slaný vzduch do plic. Pak mě pohltilo moře, které se mnou udeřilo o skály. Byla jsem ve vodě. Byla jsem její součástí. Bušila jsem do kamene a tříštila jsem se stejně jako zpěněné vlny.
Byla jsem součástí moře. Součástí jeho každodenního boje s pevninou.
(Cliffs of Moher, Cahir Horan, 1961)

HARRY
,,...neví přesně, co se stalo. Na místo se ale dostavil  i Louis Tomlinson. Není zcela jasné, co s tím má zpěvák z bývalé skupiny One Direction společného, je ale jisté, že tato dívka je důvodem dnešního ústupu demonstrantů z ulic Londýna. Vypadá to, že vznikla nová organizace snažící se spojit doteď velice populární skupinu One..."
,,Sakra!" hodil ovladačem po televizi, zabírající bezmála půlku stěny. Obrazovka se zahalila do černoty a z reproduktorů přestal vycházet napůl potěšený hlas moderátorky, která teď stála před policejními páskami a vpravo v rohu bylo možné zahlédnou přikryté tělo ležící na Canada square. Nezakryly ho ale pořádně. Vyčuhovala dívčí chodidla a konečky prstů. Po asfaltu se řinul potůček krve.
„Harry, nemůžeš být zticha, když...co se stalo?"

,,Sakra, sakra, sakra..." položil si obličej do dlaní.
„Harry?" Gemma přistoupila blíž a položila mu ruku na rameno.
„Někdo kvůli nám skočil z mrakodrapu."
„Kvůli nám?"
Harry si povzdechl. „Kvůli One Direction."
„Takže...víš co máš dělat," Gemma stála a čekala na jeho odpověď, když se ozval pláč. „Zavolej Louimu! Okamžitě!" křikla ještě, než zmizela v dětském pokoji.
Chvíli se díval na ten telefon a přemýšlel, proč jeho sestra vždycky ví co dělat. Slyšel, jak utěšuje Theu v pokojíku a byl neuvěřitelně rád, že jí má.
Sáhl po telefonu a možná by i Louimu zavolal, kdyby už Louis nevolal jemu. Po roce bez komunikace cítil...vztek. Vybavila se mu noc, kdy se všichni pohádali kvůli Kee a pak byl konec jejich skupiny. Nechali ho v tom. Harry chtěl pokračovat, zpívat, vystupovat...zničili mu sen. Kompletně.

,,Co chceš?" přiložil přístroj k uchu a naslouchal pár minut tichu.

,,Nechci...Harry, nemyslím si že spojit se je řešením," byl to Louisův hlas. Zněl vyčerpaně.
Harry mlčel. Zíral na černou obrazovku a v duchu tam viděl dívčino tělo. Měli by to zastavit. Sám si ale nebyl jistý, jestli se chce spojovat aby zastavil sebevraždy. Chápal sobeckost svých slov, ale zároveň věděl, že pokud by se teď spojili, ukážou světu, že takhle by šlo řešit všechno. Páchali by pak lidé sebevraždy kdykoli, když by se rozpadala nějaká jiná skupina?
,,Musíme to ale zastavit," Harry chtěl znít alespoň z poloviny tak odvážně jako většina lidí, co se ve filmech dozvědí o něčem strašném a i přes svůj strach jdou vstříc smrti. Harry na smrt nešel. A přesto měl strach.
,,Ale jak?! Zayn s Perrie prý zítra odlétá do Ameriky."
,,Tys mu volal?"
,,Ne, ale mám televizi, jestli sis nevšiml. Sejdeme se v Londýně u mě v bytě. Zítra. Když tam nebudu, El ti otevře. Musíme najít tu organizaci," pak už zavládlo úplné ticho. Louis to típl. 

ANNE-CLAIRE REDWOODOVÁ

Anne-Claire Redwoodová měla strach. Stála uprostřed poloprázdného sklepení, kde se ozývalo pár hlasů lidí, kteří se nebáli. Většina stála roztroušená po vlhké místnosti. Stáli tiše jako sochy z tvrdého kamene, čekající na rozhodnutí. Na rozhodnutí, která z soch má být dnes svržena. Věci se daly do pohybu. Lidé se zalekli a šli raději protestovat do ulic. Tady jich moc nezbylo. Zato vynikly oni. Sochy, které si své místo nevybrali. Byly sem převezeny a byly donuceny. Se svobodnou vůlí už to nemělo co dělat.

,,Vítám vás všechny. Možná jste si všimli, že od minula to tu prořídlo. Pro ty, kteří jsou tu poprvé, mé jméno je Daniel Stemark," na pódiu stál osamoceně chlapec s kruhy pod očima a tvářil se poněkud kysele, i když na tváři vyloudil úsměv. Anne-Claire Redwoodová věděla, proč se tak tváří. Věděla dost na to, aby pochopila, proč tu moc lidí není. Nikdo si na začátku neuvědomoval vážnost situace. Mysleli si, že je to vtip a slepě věřili, že nic z toho není úplná pravda. Ale byla. Číslo jedenáct skočilo z mrakodrapu. A to byla ta pravda, která všem otevřela oči. Nebyla to hra. Ale realita.

,,Nebudu vás už dále napínat. Losování už proběhlo a já budu mít tu čest oznámit, které číslo zachrání ty demonstrující chudáky na ulicích," začal rozbalovat papír s číslem a v očích se mu mihlo cosi, co by Anne-Claire pojmenovala jako nespravedlnost.

Věděla, že žádné losování dnes nebylo a nebude. Je jen jasná volba, kolem které se točí peníze a moc.

,,A dalším člověkem Padáme vzhůru je číslo...35."

Anne-Claire se prudce nadechla.

Vražedná poprava může začít.