MY PADÁME VZHŮRU

Zastav MĚ - 1

TONY AVENS

Tony Avens si užíval krásného rána. Lidé se ještě nevyhrabali z postelí, jenom pár jich běhalo po chodnících a v parku. Pustil Maxe, německého ovčáka, z vodítka a pozoroval, jak pes doběhl k nejbližšímu trávníku a začal čmuchat. Ranní slunce svítilo skrz zelené listy stromů a slibovalo odpolední vedra. Pokýval na běžce, který se sluchátkama v uších prosvištěl kolem.

Mohl by taky běhat. Určitě by mu pohyb prospěl. Sedět celé dny v kanceláři není nejlepší styl života. Je přece mladý. Jo, začne běhat. Porozhlédl se po parku. Nějaký bezdomovec tam spal na lavičce přikrytý jen zplihlými novinami.

„Maxi!" Tony křikl na psa, který se mu ztratil z dohledu. Ano, běh mu prospěje.

„Maxi!" Bylo ráno, přítomnost lidí téměř nulová. Krásné nedělní ráno. Psa našel, jak sedí hned za zatáčkou. Čekal tam na něj s jazykem vyplazeným z pusy.

„Hodný kluk," pohladil psa po hlavě a vykročil dál. Tony byl rád, že má dnes volno a papírování převezmou jiní. Všechny případy, důkazy, podpisy... dnes se tím nemusí zabývat. Podrbal se na nose, sluníčko ještě ani moc nevylezlo a už hřálo, už připomínalo, že je léto. Všiml si, že má od něčeho ulepenou ruku. Ten pes se zase v něčem vyválel. Chtěl se sklonit, otřít si dlaň o trávu, ale zastavil se. Prohlížel si prsty, lesknoucí se rudou krví a cítil, jak se mu zrychlil tep. Vzhlédl k psovi, který štěkl tak pronikavě, že se bezdomovec na nedaleké lavičce leknutím napřímil.

HARRY

Ten křik se nedá snést a ten pocit, že se za chvíli pobleju se mi nezdá. Rukou šátrám..., do hajzlu, tady někde jsou přece futra! Šátrám dál, hlavou narážím do stěny. Kurva! Křik, jekot, ten tón se zahryzává do uší tak silně a já to nezvládám. Málem se přerážím o stoličku, pod nohama mi křupou zbytky jídla a šustí odpadky. Cítím smrad, ale jsou to spíš zvratky než hnijící odpad. Napil bych se, abych mohl sakra zapomenout na všechno, jenže nemůžu. Kurva! Křik, jekot. Dobelhám se k té postýlce a ona tam leží celá rudá a ječí jako šílená a já se skláním a na podlahu klopím zvratky, zatímco ona dál ječí jako pominutá. Utírám pusu rukávem.

„Zlato, ššš, klid," chlácholím ji a ona neposlouchá. Proč neposlouchá? Melu slova, motá se mi jazyk. Špatně se mi mluví, je mi zle. ZLE. Beru ji do náručí a ona ječí ještě víc. Houpu s ní ze strany na stranu. Musí to být hlad. HLAD, kvůli kterému jí rudnou tváře a celá se zalyká tím pláčem. Taky bych se zalykal. Udusil bych se vlastními slzami. Kvůli tobě, Kee, kvůli tobě, ty zrádkyně.

Houpu s ní a ona nepřestává ječet do mých ušních bubínků. Mám strach, že udělám něco špatného. Neměl bych ji vůbec držet, neměl bych tu vůbec být.

Telefon se mi třese v ruce, čtyřikrát spletu číslo, než se jí konečně dovolám. Zvedá to po strašně dlouhé době. Nenechávám jí prostor, už nemám čas, chci záchodovou mísu, ticho a volné ruce. Nemám ani jedno.

„Musíš hned přijet...HNED!" nenechávám jí ani jedinou možnost, protože nemá možnost. Taky nemám možnost. Nedalas nám na vybranou, Kee. Vidíš? Jsi sobecká. A pořád tě miluju. Jenže tohle nezvládnu.

Nikdo mi nevysvětlil, že budu otcem a pár dní na to tě ztratím.

Gemma přichází co nejdřív, stejně je to jako věčnost, než zarachotí klíče v zámku. „Bože Harry! Co se tu do prdele děje! No to si děláš prdel!" musím se pousmát, i když mám v hlavě od jekotu prázdno. Má sestra nikdy nepoužívá tolik sprostých slov. Vchází za mnou do ložnice, vyhýbá se zvratkům a se zacpaným nosem a pusou plnou nadávek se zastavuje ve dveřích. Chvíli stojí, kouká na mě a na ní. Kroutí hlavou. Mrká. Ne, už nestíhám pozorovat. Je mi sakra zle.

„Podrž jí," vrážím uzlíček neštěstí Gemmě do náručí a letím k záchodové míse. Cestou ale netrefím, vrazím do stěny a nějak tak špatně šlápnu, že to stejně končí o pokoj vedle.

„Do hajzlu Harry, tohle mi vysvětlíš."

LOUIS

Jasně červené auto popojelo o kousek dál. Rychlost milimetr za hodinu. Už rok představují zácpy součást Londýna. Kolony aut jsou synonymem slova Londýn. Jeho obyvatelé si zvykli na neustálé stávkování a demonstrace. Hlava na hlavě, ječící davy v ulicích s cedulemi a plakáty. Byly součástí každodenního života ještě víc než déšť.

A odkud se brali ti lidé? Směsice z celého světa. Přilétali letadly, která neodlétala zpět. Plné odletové dráhy čekaly, až se cestující umoudří a zamíří domů. Velice nepravděpodobné. Byla stávka. Byl chaos. Byl konec skupiny One Direction.

Skrz černá okna si Louis prohlížel lidi na ulicích. Křičeli, nebo jen stáli jako němá výčitka. Kolem očí se jim roztékala řasenka, po tvářích jim tekly proudy černých slz. Možná to byl déšť.

Kdy jen tohle skončí?

Auto popojelo, proti obloze se zatřásla cedule, až z ní opadaly kapky deště. Jen jedna píseň! stálo na ní. Představil si narvaný stadion, pět kluků na pódiu zpívající jedinou píseň. Křik a jekot fanoušků. Jakou píseň?

Neviděli se už rok. Zmizeli z veřejného života, skryli se. Louis zaslechl skandování fanoušků, ale slova nerozeznal. Viděl ruce máchající nad hlavami a ústa formulující němé výkřiky. Harry, pomoz nám! hlásala cedule, kterou držela černá pláštěnka opírající se o roh budovy na rohu Sloan a Ponton street.

Ano, Harry. Jediná naděje. Jediný, kdo chtěl opět na pódium. Nikdo o něm už ale měsíce neslyšel.

Louis věděl, že nechce zpívat. Nechtěl opět patřit jiným, chtěl mít svobodu a klid. Prostor. Volné ruce.

Mnoho aut se dalo do pohybu. Místo pár milimetrů, jako by se jeho auto posunulo o metry. Louis se udiveně podíval z okna. Zamračil se. Tohle bylo divné. Nikdy za celé dny, plné demonstrací a stávek se ještě nestalo, že by se povedlo fanoušky umírnit.

„Co se děje?" Louis se naklonil blíž k přednímu sedadlu, aby získal nějaké informace od řidiče. Odpověď dostal od bodyguarda, sedícího hned před ním.

„Vypadá to jako by lidé ustupovali ze silnice," kroutil hlavou. Nikdo z nich za celý rok nic podobného nezažil. „Buď to bude horší, nebo lepší," dodal.