MY PADÁME VZHŮRU

Najdi MĚ - 3

LIAM

Domov mi připadal vzdálený, neznámý, cizí. Klíč v zámku zvláštně cvaknul, když jsem otevíral, dveře vrzaly, uvnitř mě objala tma a ticho. Hodil jsem na zem tašku a zabouchl jsem za sebou. Dívka beze jména se vytratila z bytu v New Yorku stejně rychle, jako se objevila. Jako se objevily ty před ní, jako zmizely ty před ní. Londýn. Cítil jsem ho teď v plicích. Byl všude kolem mě. Polapil mě do dlaní. Londýn.

Šlápl jsem do hromádky dopisů, vzal jsem je do ruky. Papíry zašustily a na prstech mi ulpěl prach. Žárovka v ložnici mě bodala do očí. Prostěradlo z postele jsem jedním trhnutím hodil na zem. Vykašlal jsem prach. Rok. Tak dlouho jsem sem nevkročil. Místo jako by se za tu dobu osamostatnilo. Nepotřebovalo mě. Byl jsem cizím návštěvníkem ve vlastním bytě. Posadil jsem se na neznámou postel. Prolistoval jsem dopisy plné starých slov. Starých samolepek se smajlíky a srdíčky, starých nápisů a starých jmen. Všechny stejné, všechny s jediným cílem, všechny od lidí, kteří si mysleli že můžou ovládat můj osud. Listoval jsem dál, ruce jsem měl celé šedé od prachu z papíru. Listoval jsem dál, na prsty se mi lepily samolepky. Listoval jsem dál jako bych tím mohl vynahradit životy, které byly ukončeny kvůli nám. Jako bych tím mohl zastavit černé svědomí. Jako bych tím mohl vrátit bytu jeho dřívější vůni domova. Jako bych tím mohl vrátit všechno a neudělat nic v den, kdy jsem se poprvé rozhodl stát se hvězdou. Proč jsem nezůstal doma? Proč jsem nedal přednost obyčejnému zaměstnání? Proč?

Na prstech mi ulpělo něco lepkavého. Lepkavá rudá věc. Lepkavá rudá obálka bez samolepek a starých jmen. Opatrně jsem ji roztrhl. Nemyslel jsem. Nechtěl jsem nad tím přemýšlet.

Pojď si hrát na dvorek. Švihadlo je zábava.
Pojď. Už čekám. Čekám na Bridgeway.

Padáme vzhůru 3

Ruce jsem měl od krve. Jsem vrah.

DANIEL

Nemohl jsem se nadechnout. Bez něj celý dům působil jinak. Cize. Opuštěně. Měl jsem pocit, že mi chybí nějaká důležitá část. Dlouho jsem váhal, přemýšlel jsem o Lucy. A pak jsem mu zavolal. Byl to hloupý krok, jak jsem chvíli poté zjistil. Ale chtěl jsem to zkusit. Prostě slyšet jeho hlas. Držet v sobě ten nával radosti, že ho zase slyším. Zadržovat slzy. Domluvit si s ním sraz. Být připravený pomoct tajně v odhalení organizace. Chvíli po telefonátu mi přišla zpráva. Muž v saku mi přinesl obálku, kterou jsem měl donést na místo, kde jsem se původně měl setkat se Zaynem. Všechno se otočilo úplně naruby. Byl jsem lapený v koutě, bez možnosti úniku. Nemohl jsem Zaynovi pomoct, byl jsem nasměrován tak, abych mu ublížil. A byla to má chyba. Neměl jsem mu nikdy volat, neměl jsem dělat nic. Ale bylo pozdě. Skoro jsem nemohl dýchat. Lapal jsem po dechu.

Danieli Stenmarku, jste Padáme vzhůru 4. Dopis necháte v The Jazz Café pro Zayna Malika. Vzkaz ho zavede do tohoto domu kde za dva dny ve 13:00 ukončíte svůj život. Pokud se tak nestane, bude Vaše sestra místo Vás číslem 4.

LIAM

Ruce jsem měl rudé, přesto jsem si je nepřestával drhnout od krve, která už dávno odtekla potrubím do kanálů města. Podíval jsem se na sebe do zrcadla. Zmožený po dlouhé cestě z New Yorku, dlouhé době bez spánku. Přál jsem si abych nikdy neodletěl do Londýna. Přivítalo mě tu ticho, prach, cizí prostředí a ohnisko všech sebevražd. Prohlížel jsem si sám sebe. Prohlížel jsem si odraz sebe. Drhnul jsem si ruce. Nemyslel jsem jasně, ale ani mi to nevadilo.

DANIEL

The Jazz Cafe právě otevíralo. Venku bylo typické šedivé počasí. Opakoval jsem si ještě jednou a ještě jednou, že tohle všechno je sen. Nic se nestane. Všechno dobře dopadne. Ven vynášela usměvavá číšnice ceduli s dnešním menu. Celý svět byl jako dřív. Proč by něměl být takový ještě několik týdnů a dní?