MY PADÁME VZHŮRU

Řekni MI - 4

zpět v kuchyni, po probuzení Nialla...

„Takže..." Niall si povzdechl a promnul si spánky. Klížil zarudlé oči a snažil se vnímat. „Zayn tu tvrdí, že strávil tak deset dní s nějakým Danielem, který je součástí té organizace... a nic nám o tom neřekl?" na konci si unaveně promnul čelo. Z jeho výrazu se dalo vyčíst všechno snadno. Těžké probouzení do reality. Střepy v hlavě, které se zařezávají do mozku. Pálení v očích. To všechno a ještě otupělost.

„Nialle, nechceš si jít lehnout?" Zayn se ho chtěl dotknout na rameni. Niall zpozorněl a prudce se ošil.

„Ty na mě vůbec nemluv," mluvil tiše, do hlasu se mu vkrádalo chraptění. „Deset dní! Sakra, víš co se mohlo stát? Mohla skočit další holka! Mohlo jich skočit deset a ty bys... co jste spolu vůbec sakra podnikali? Losovali jste spolu, nebo co?" na konci už měl hlas skoro neslyšitelný. To mu nezabránilo v uraženém pohledu Zaynovým směrem. Všechny výrazy se v potemnělé kuchyni prohlubovaly.

„On...zezačátku jsem neměl tušení, kdo je," Zayn, se shrbenými rameny, nalomeným nosem, vlhkými vlasy od deště.

„Proč jsi nešel za náma?" sám jsem začínal být zvědavý, co se s člověkem, kterého jsem si myslel že znám, stalo. Co se stalo, když nepřišel ani po druhém skoku?

Jeho prsty klapaly nervózně o stůl. Klap, klap, klap, klap... „Rozešel jsem se s Perrie, ale nebylo to proto, že bych ji neměl rád. Prostě,... něco tam nehrálo," Zayn se odmlčel, protože Niall tiše zachrápal.

„Povídej," pobídl jsem ho a opřel jsem se lokty o stůl. Co se stalo?

„Harry... zjistil jsem, že...nejsem zrovna na holky, jednoduše řečeno...," podíval se do stolu, jako by cítil stud, pak si to ale vmžiku rozmyslel a podíval se mi zpříma do očí. „Zamiloval jsem se do něj...proto jsem nepřišel dřív, Harry, unikal jsem z reality, unikal jsem před sebou, unikal jsem..." v jeho pevných očích se něco lámalo. Pomalu, ale jistě.

Shrbil ramena. Bouře uvnitř probořila barikády. „Harry, nikdo to nesmí zjistit,...moje víra...kdyby to zjistili rodiče...," slzy mu kanuly a já viděl tu rozpolcenost mezi společností, vírou a láskou, kterou cítil. Viděl jsem ten zmatek. Viděl jsem jeho touhu, aby byl přijat okolím stejně jako dosud. A viděl jsem strach z toho, že pohledy všech se po tomto zjištění úplně odchýlí od normálu.

ZAYN (Flash-Back)

„Dobré ráno," jeho neoholená tvář mě zaškrábala na tváři.

„Danieli," zabručel jsem do polštáře a neopovažoval jsem se otevírat oči. Včera tu byla nějaká droga... bylo mi po ní dobře. Jak se jmenovala? Bylo mi po ní dobře. Mohl jsem být sám sebou. Mohl jsem být šťastný, i když realita za oknem hřměla temnou smrtí.

Jeho prsty v mých mastných vlasech. Jak dlouho jsme strávili v tomto vybydleném domě, v malém pokojíku, v budově, kde se po chodbách všechno rozléhalo...

„Anooo?" vynucený polibek, úsměv, vzpomínky, temná smrt. Vůně potu, levný deodorant, slaná kůže.

„Víš jak moc tě miluju?" ta slova, jako by mi sklouzávala ze rtů. Jako jemný vodopád, který zaplňoval místnost čerstvým nádechem. Skláněl se nade mnou a díval se mi do očí. V těch jeho jsem se právě topil, lapal jsem po dechu. A všiml jsem si, že má pomalá smrt láskou dostala nevítaný směr nejistoty. Právě teď. Právě tohle ráno.

„Děje se něco?" měl jsem potřebu se dotknout jeho tváře, jeho klíční kosti, která mu ladně vystupovala pod kůží.

„Miluju té víc," měl slané rty, jako celou kůži. A ta nejistota, jako by prostupovala každý pór jeho těla. Za celý týden jsem tu nejistotu nepocítil. Až dnes. Až teď. Najednou. Zčistajasna. Slaná nejistota.