The Musketeers: Stíny nad Paříží

8. KAPITOLA

Dívka se rychle pustila do práce. Nechat Athose vyzvracet jed, na to bylo pozdě. Jestliže mu bylo zle, znamenalo to, že se Omega už dostala do jeho krve. Úzkost sevřela Panterovo srdce. Tenhle jed neviděla od Galenovi smrti, kdy recept moc dobře schovala, aby se k němu nikdo nedostal. Teď se však, po více jak dvou letech, její stará noční můra rozhodla vystrčit hlavu. Na to nesměla myslet. Měla důležitější věci na starost.

Potichu, aby mušketýrovi nespustila nějakou halucinaci, přešla ke kanapi u okna. Sundala z něj veškeré knihy a ze starého mistrova pokoje přinesla slabou deku a polštář. Bude ji to muset stačit, dokud se Athos úplně nezotaví.

Přinesla od studny džber s vodou a trochu odlila do menší misky. Ze šuplíku vzala několik kousků plátna na obklady. Přitáhla si křeslo k posteli a usadila se s knížkou v ruce. Čekal ji dlouhý den a ještě delší noc.

Prvních pár hodin proběhlo bez problému. Mušketýr zůstával v bezvědomí. Pak však sebou začal házet. Panter se ho pokusila uklidnit co nejvíc jemně, ale nedařilo se jí to.

„Co teď," zamumlala si pro sebe, pak jí hlavou probleskl nápad. Sedla si obkročmo na zmítajícího se muže a zaklekla mu obě paže, zatímco se rukama snažila přimáčknout jeho ramena ke slamníku.

Athos sebou brzy přestal škubat. Jeho oči se prudce otevřely a zabodli se do jejího zeleného pohledu.

„Anděli?" zašeptal téměř neslyšně a opět upadl do spánku.

Panter na okamžik ztuhla, ale pak slezla a opět se usadila do křesla. Nerozuměla tomu. Proč ji nazval andělem. Lidé v jeho stavu většinou nelžou, ale ona nebyla anděl. Spíš byla pravý opak. Všichni to věděli. Ano, měla tvářičku, co by se dala považovat za andělskou, ale nebyla anděl. Uměla být zlá, bavilo ji hrát si s lidmi. S jejich hloupými mozečky.

Jediný člověk, který byl ochotný hrát s ní, byl Treville. To proto přijal její sázku. To proto hráli hru, jestli jsou mušketýři géniové nebo idioti. Bavilo ji přivádět muže do rozpaků, protože tak jak se chovala ona, by se dáma chovat neměla. Chovala se příliš logicky na většinu ostatních žen, které sentimentálně toužily po absolutní lásce. Nebylo to tak, že by na ni nevěřila, ale to, co muži nazývali láskou, byla obyčejná touha po vlastnictví a ona tuto hru hrát odmítala. Proto si nechala říkat Lorelay. Po vodní víle, která topila námořníky.