The Musketeers: Stíny nad Paříží

19. KAPITOLA

Athos:

„Co se tehdy stalo?" zeptal se jemně.

„Zemřel," zašeptala Monicque zlomeně.

Athos k ní pomalu došel a vzal ji kolem ramen. Dívka pevně sevřela látku jeho košile a rozvzlykala se.

„Týden před svatbou jsme se pohádali. On ... uhodil mě. Nevím, co se stalo. Pamatuji se, jak jsem se druhý den jsem se probudila. Doktor říkal, že jsem měla hrozné štěstí. Spadnout o pár palců stranou, rozbila bych si hlavu o roh stolu."

Athos zalapal po dechu: „zrušila jsi zasnoubení?"

„Vlastně ne," pokrčila rameny, „potom co mě praštil, odešel do hostince. Už když odcházel byl opilý. Až o pár dní později jsem se dozvěděla, že se tam porval s jedním taky takovým. Ztratil rovnováhu a ... rozbil si lebku o roh stolu ... byl na místě mrtvý."

„Patří mu to," zavrčel skrz zaťaté zuby. Nedovedl si představit takového bastarda, který by uhodil někoho jako Monicque a pak šel s klidnou duší chlastat beze zájmu, jestli dívka žije. I když jako Panter nebo Lorelay uměla být děsivá. Tehdy to byla jen Monicque, jako teď.

„Kdybych tehdy udělala to, co chtěl, mohl žít. Vlastně jsem zavinila jeho smrt ... Do Paříže jsem odešla, protože jsem už nemohla snést, jak mě všichni litovali. Všichni si mysleli, že bych se měla hroutit, ale já nic takového necítila. Jen škodolibou radost, že ho mám z krku. Jsem špatný člověk. Nemám nárok na ... to je jedno."

„Nemilovala jsi ho," zkonstatoval Athos.

„Měl to být domluvený sňatek. Dala jsem na radu své tety. Věřila jsem, že to může fungovat. Věřila jsem, že pokud si ho dokážu vážit, třeba ho nakonec budu mít ráda, ale on byl vždy hrubý. A když mě nemohl ctít on, jak mohl něco takového očekávat ode mě?"

Athos poprvé chápal. Nebo alespoň začínal. Chápal, proč se Monicque tak moc snažila dělat z mušketýrů idioty. Byli často hrubí. Měli milenky, ale přesto jim nikdy nedali svá srdce. Opatrně ji k sobě přivinul. Tolik citu, tolik nutkání k něžnostem neměl ani u Milady. Jo, bylo to matoucí.

Monicque vzhlédla a otřela si zbytky slz na tvářích. „Vidíš. Já tu kňourám a vůbec jsem se tě nezeptala, jak se cítíš ty. Nějaké deprese? Už se asi měli dostavit. Je nutné, abys mi o nich řekl hned jak se objeví. Rozumíš Olivere."

Athos se lehce ošil. Zněla naléhavě.

A použila tvoje pravé jméno, že? Rýplo si podvědomí.

Mušketýr těžce polkl.

„Athosi?!"

„Včera jak jsi byla pryč, ale už to přešlo," skoro zašeptal. Byla to pravda. Co se vrátila, ho nepřepadávali žádné výčitky svědomí nad tím, kolika lidem ublížil. Ne, teď se jen styděl, že patří ke stejnému živočišnému druhu jako její ex-snoubenec.

AN:

Konečně se dozvídáme malé temné tajemství z Panterovy minulosti, a co bude příště?

Kris