Natsu no Romance(Cz)

Nemocnice

Z pohledu Aisu:
***
Se zavřenýma očima jsem čekala až navždy usnu.

,,Aisu!" přiběhl k mé posteli Okita.
Vzal si mě na klín a rychle mi přiložil na ránu, svou mikinu.
,,Hoj... Aisu! Neopouštěj mě." začal na mě mluvit.

Vzal mě do náruče a běžel před dům.
,,Proč jsi tady?" chraplavým hlasem jsem pronesla.

,,Aisu... Prosím nespi. Záchranka tady zachvíli bude! Nespi a řeknu ti co se stalo." snažil se mě držet při vědomí.
,,Nezajímej se o mě, tak jako se já nemám zajímat o tebe." přes zavřené oči se mi začali drát ven slzy.

,,Není to pravda! Není! Tak prosím neusínej." začali mu slzet oči.
,,Promiň... Mám tě ráda." usmála jsem se, otevřela oči a pohladila ho po tváři. Ruka kterou jsem ho pohladila spadla a oči se zavřeli.
***

Černo černá tma.
*Usnula jsem.
Usnula jsem nadobro?
Jsem ráda, že se vše vysvětlilo.
Chtěla bych znova vidět mamku a Okitu.
Tak proč nemohu otevřít oči?*

Tma pomalu začala ustupovat a já se ocitla na dně moře.
*Vyplout? Nebo jít dál?*
Okita na mě začal mávat a natahovat ruce naproti mě.
Začala jsem se dusit a začalo se mi svírat hrdlo, byl to nepříjemný pocit.
*Proč? Proč se mám rozhodnout mezi vyplutím na hladinu, což by znamenalo odejít na vždy, nebo jít k Okitovi a překonávat společně překážky co nám připravil sám život?*

*Je to těžké, rozhodnout se.
Co na to řekne Okita, když odejdu?*
Podívala jsem se vzhůru k hladině a poté na Okitu, kterému začali slzet oči.
*Nechci ať je smutný.* rychle jsem se rozeběhla směrem k Okitovi.
Když jsem byla u něj, skočila jsem mu do otevřené náruče.
Před očima se mi začala dělat tma a Okita zmizel.
*Byl to jen sen?!*

Náhle jsem ucítila jak mi někdo pevně stiskl ruku, sedl si vedle mě a začal mě hladit po hlavě.

,,Pamatuješ si jak jsi se topila kvůli mě? V tu chvíli jsem se lekl, že se kvůli mě utopíš. A nebo, pamatuješ si jak jsem se ti vyznal? Byl to můj nejkrásnější den." pronesl mě známý hlas.
*Okita!* oplatila jsem mu jeho stisk ruky.
,,V-vše si p-pamatuji." zachraptěla jsem a pomalu začala otevírat oči.

Nejdříve mě oslnilo denní světlo, ale pak se mi naskytl pohled na strhaného a uplakaného Okitu.
,,Aisu-chan" rychle mě objal a začal prohlížet.

,,O-omlouvám se, že jsem tě nevyslechla před našim barákem." začala jsem se omlouvat.
,,Jsem rád. Jsem strašně moc rád, že tu jsi." chytil mě za bradu a dal mi polibek.

,,Mám zavolat sestru?" podíval se na mě.
,,N-ne... Jen bych prosila vodu." poprosila jsem.
,,Ano... Vodu ... Hned ti pro ni dojdu." vyběhl jak neřízená střela z pokoje a přinesl šálek s vodou.
Přistoupil ke mě, pomohl mi se posadit a dal mi napít.
,,Děkuji." usmála jsem se a položila se.

V té chvíli jsem si nebyla jistá kdo vypada hůř, zda-li já nebo Okita se svým strhaným a ubrečeným obličejem.
,,Běž domů, je vidět, že jsi skoro vůbec nespal. Nechci ať ti je blbě." podívala jsem se z okna provinilým obličejem.
,,Budu tady s tebou." odvětil bez váhání, sedl si ke mě, chtil mě za ruce a začal povídat.: ,,Ta SMS nebyla ode mě. Já tě miluju a takovou zprávu bych ti neposlal ani ze srandy. Mrzí mě to."
,,Bylo ode mě hloupé jednat v afektu. Už se o tom nebavme. Bude lepší zapomenout." odvětila jsem.
,,A-ale..." nedopověděl větu.
,,Ber to třeba jako důkaz toho, že tě miluju." chytla jsem ho za kravatu, přitáhla si ho k sobě a ukradla mu polibek.

// Táák... Tady máte další kapitolku. Doufám, že se vám líbila. ^^