Natsu no Romance(Cz)

Zpátky ve škole

Dojedli jsme a ruku v ruce vyšli z jeho domu.
,,Jen se převléknu, vezmu si učení a vyrazíme. Ano?" zeptala jsem se.
,,Dobře, ale jestli budeš chtít zůstat doma, nemám sebemenší připomínky." zasmál se.

,,Nabídka je to lákavá, ale dáme přednost škole." rozeběhla jsem se s Okitou k našemu domu.

Chtěla jsem vzít za kliku od dveří a odemknout, jenomže se rozrazili a zpoza nich vykoukla mamka s pobaveným obličejem.
,,Tak co vy hrdličky?" zvážněla.

,,Ehmm... Mami, toto je Okita Takahashi." podívala jsem se jí přímo do očí.

,,Tak Okita ano?" podívala se na něj a začala se smát.
,,Tak ať vám to děti vyjde. Mimochodem jsi zvaný k nám na oběd Okito." usmála se.
,,Jsi v pořádku? Doktor sice říkal, že to byl jen škrábanec." zeptala se
,,Jsem v pořátku Kagami-sama." ujistil ji.

,,Jen se převléknu a vyrazíme do školy." po chvilce ticha jsem informovala mamku.
,,Dobře. Zlato jdu do práce, takže žádné hlouposti." pohladila mě po hlavě.
,,Za týden jsem doma." dala mi pusu a se zavazadlem v podobě malého kufříku s kolečky odešla.

,,Mám tě ráda!" naposledy jsem jí zamávala.

,,Jaké má tvá mamka povolání?'' zeptal se.
,,Ona je letuška."
,,To je zajímavé povolání." usmál se.
,,Je to super, jen není moc často doma."
Vešla jsem do domu a šla do svého pokojíčku vláčíc Okitu za mnou.

,,Zajímavý pokojík." asi ho zaujaly ony plakáty vyvěšené na skříni. Jaká holka by nechtěla mít plakáty svých oblíbených anime kluků, že?

,,Obyčejný pokoj, obyčejného středoškoláka." zasmála jsem se.

,,Jen se převléknu, minutku."
,,Máme ještě čas, v klidu." zareagoval na mou větu.

Vběhla jsem do koupelny kde jsem se převlékla do spodního prádla a čisté košile s kravatou.
Vrátila jsem se zpět do pokojíčku kde seděl na posteli Okita.
Začala jsem hledat poslední díl školní uniformy.
Otevřela jsem skříň a vytáhla z něj sukni.
,,Tady je!" zasmála jsem se a koukla na červenajícího Okitu.

,,Už jsi mě viděl, nemusíš se stydět." přišla jsem k němu a dala mu pusu.

,,Nerad bych dostal pantoflí." zasmál se.
,,Ikdyby tady nějaká byla, nepraštila bych tě." podívala jsem se na jeho kravatu a začala ji rovnat.
,,Můžeme jít."
,,Dobře." dal mi pusu na nos a šel se mnou ruku v ruce ven.

Došli jsme ke škole, snažíc vymanit svou ruku z Okitového stisku.
,,Stydíš se za mě?" zeptal se.
,,N-ne, nemám důvod! Jen nechci ať máš problém se začleněním jako já." špitla jsem.
,,To ale není důvod." začal mě vláčit do školy.

Nejeden udivený výraz nám věnovali spolužáci.
Nejeden povzbuzující úsměv nám věnovali sami učitelé.

Sedli jsme si do zadní lavice a než jsme stihli začít jakoukoliv debatu, seskupil se okolo nás chumel spolužáků.
,,Jak dlouho spolu chodíte?"
,,Znáte se dlouho?"
,,Gratuluji k vašemu vztahu."
,,Moc vám to přeju."
.... Začali nás zahrnovat otázkami a zároveň gratulovali.

,,D-d...." byla jsem udivená, že jsem ze sebe nemohla dostat smyslu plnou větu.
,,Všem moc děkujeme. S Aisu-chan chodím od včerejška a věřím, že nám to bude klapat." zasmál se.

,,Nechtěli by jste jít s námi ze školy někam si vyrazit?" zeptal se Loof.
Okita se na mě podíval tázavým obličejem a já konečně smyslu plně odpověděla. ,,Rádi půjdeme." pevněji jsem stiskla Okitovu ruku.

Když zazvonilo, všichni se rozutekli do svých lavic.
Další přestávku, kluci Okitu odtáhli pryč ze třídy a mě obklíčily holky. Je to super pocit, když nejsem neviditelná.
,,Ano! Bylo by super jít s vámi na zmrzlinu." odpověděla jsem na otázku.
,,Omlouvám se ale musím se připravit na hodinu." koukla jsem se na ně psíma očima.
,,V pohodě! Tak v sobotu ano?" usmála se Iris.
,,Ano... V sobotu." oplatila jsem úsměv.

***
30.6
15h:15minut
Po škole jsme šli spolu s Okitou a klukami okolo parku směr domov.
Kluci si pořád s Okitou povídali. Byla jsem ráda, že si našel kamarády.
,,Hooj Aisu-chan ... Nechceš s námi na hřiště si zahrát fotbal?" zeptal se smějící Loof.
,,Myslím, že protentokrát půjdu domů." usmála jsem se, dala pusu Okitovi, naposledy jim zamávala a šla domů.

Doma jsem si připravila věci do školy, umyla se, šla si sednout na gauč a pustila si televizi.
Nikdy jsem takový pocit strachu neměla.
Začala jsem vidět zpomaleně a šedo-bíle. Udělalo se mi nevolno.
Proč?
,,Dnes se zřítilo na letišti v Tokiu letadlo s více jak osmdesáti lidma. Zatím přesné informace o ztrátách nemáme, nicméně se budeme snažit a informovat vás. Pěkný den vám přejí japonské televizní noviny z kanálu Pook." informovala nás redaktorka.

,,Cože? Mamka určitě není v tom letadle." začala jsem vyšilovat.
S rostřesenýma rukama jsem rychle vyťukala mamčino číslo a čekala.
*pííp*
*Číslo které voláte je momentálně nedostupné...*
,,Sakra!" zachvátila mě panika.
,,Mami... Prosím zvedni to." ještě desetkrát jsem vytočila její telefoní číslo, marně.
,,Určitě je v pořádku. Musí být v pořádku."
*Co teď bude?
Mám jít na policii?*
Nikdy jsem nevěřila tomu, že se něco takového může stát.

Můj život se teď jevil jak z nějaký starý, špatně natočený film.
Šedo-bílá obrazovka a zpomalené scény.
V mém nitru začínal pomalu mizet důvod žití.
Televizi jsem vypla a šla si lehnou na postel s mobilem vedle hlavy.

// Táák... Tady máte další díl.
Doufám že se vám líbil.^^
Vote i komentář potěší. :)