Natsu no Romance(Cz)

Kopretina

***
Spadli jsme oba dva do příkopu...
,,Proč ?! Proč jsi mě zachránil?" zeptala jsem se se slzami v očích ,, Vždyť se ti mohlo něco stát! "
,,Proč? ... Ptáš se proč ? Protože tě miluju!" odpověděl, vzal mě do náruče a dlouze mě políbil .
***
,,Teče ti krev!" pronesla jsem s uslzenýma očima, které nikdo nikdy neměl vidět.
,,Musíme do nemocnice." Snažila jsem se dostat z jeho náruče.
,,Dokážeš jít? Nemám zavolat sanitku? Nemotá se ti hlava?!.. " zasypávala jsem ho otázkami.
Pevněji mě sevřel a řekl mi klidným hlasem: ,,Nemusíš se bát, jsem naprosto v pořádku."
,,To neznamená, že nepůjdeme do nemocnice." trvala jsem na svém, nechci aby se mu něco stalo! *To mi na něm tak záleží?* cítila jsem, jak se mi sevřelo břicho a poletovali v něm motýli. Znáte to ne ?...
Okita mě pustil, vzala jsem mobil a vytočila mamčino číslo. ,,Mami? Prosím přijeď pro nás, potřebujeme do nemocnice."
,,C-Cože? Co se vám stalo? Kde jste?!" začala mě zahrnovat otázkami, asi to máme v rodině.
,,Nic vážného se nestalo, jen prosím přijeď." vysvětlila jsem jí, kde jsme a pak jsem položila hovor.

Po necelých osmi minutách se vyřítila ze zatáčky má matka -  stejně jako ten blázen před chvílí.
Zastavila a vylítla z auta jako neřízená střela, která hned mířila k nám ,, Tak dozvím se konečně, co se stalo?! " začala mě propalovat pohledem.
,,Víš mami... My jsme šli a tady u př..." ani jsem nedořekla větu a skočil mi do toho Okita.
,,Kagami-sama... Je to jen moje chyba, nedával jsem pozor, a když jsme šli okolo přechodu zavrávoral jsem a spadl do příkopu, nic to není." informoval a ujišťoval mou mamku .
,, Bože!! Ty krvácíš! " zhrozila se a táhla nás oba dva do auta ,, Bez odmlouvání tě zavezu do nemocnice! " rozhodla.

Celou cestu bylo hromové ticho, Okita seděl na sedadle spolujezdce a já vzadu.
...Konečně jsme dojely k nemocnici, ta cesta byla úmorná.
,, Počkej v autě. " očila se na mě mamka.
,, A-ale proč?! Já chci jít taky! " zaprotestovala jsem, jenomže mamka už byla s Okitou pryč z auta mířící do nemocnice.

Sama zavřená v autě.
*Super* příležitost na to, aby si mě depka zase chytla.
*Proč lhal mé mamce?*
*Proč mi dal polibek?*
*Dělal si srandu? Miluje mě?*
*Znamená to, že spolu chodíme?*
*Nic mi na to neřekl.*
*Bojím se, co bude dál.*
*Bojím se, aby mu něco nebylo.*
*A přeju si, ať mu nic není* Tok mých myšlenek jel na plné obrátky, nemohla jsem je zastavit.

Po nějaké té hodince mě vytrhla z přemýšlení mamka, když otevřela auto.
Mlčela, a to se mi sakra nelíbilo.
,,M-mami? Co se stalo?" zeptala jsem jí po chvíli ticha.

Otočila se ke mě... ,,Nic se neděje broučku, za chvíli příjde, jen tam musí podepsat nějaké papíry. " usmála se a mě spadl veliký kámen ze srdce.
,, Prý to bylo jen škrábnutí. " dodala, když uviděla, jak mi zazářily oči.
,, Jsem ráda, že se mu nic závažného nestalo. " špitla jsem si sama pro sebe.

Po chvíli se vrátil do auta i Okita ,, Omlouvám se že vám působím takové starosti. "
*Sakra ten by se hodil na herectví! Vždyť to vše, co se stalo, je jen kvůli mě! Jen kvůli mě a né kvůli němu.*
,, Tak hlavně, že se ti nic vážného nestalo. " usmála se mamka, nastartovala auto a jela po hlavní silnici ,, Kde vlastně bydlíš? Hodím tě před dům. " přívětivě se nabídla.
,, Stačí když mi zastavíte před vaším domem. " usmál se a pokračoval ,, Bude mi stačit, když mě půjde doprovodit Aisu-chan. "

Mamka se zarazila a nakonec se usmála ,,Když na tom trváš."
Mě, jako když na povel, se stáhly zorničky.
*Nevím, co si o tom mám myslet.*
*Nevím, co od toho doprovodu mám čekat.*
*Nevím, jestli mi to vysvětlí.*
*Nevím vůbec nic... A to mě děsí.*

Přijeli jsme před náš barák a já vystoupila z auta čekajíc co bude.

,,Děkuji vám za vše, co jste pro mě udělala Kagami-san." poděkoval a šel ke mě.
,,Někdy se stav! Udělám nám černý čaj." usmála se.

,,Nuže... Půjdeme? " zeptal se mě.
,,Ano, ano půjdeme" vydala jsem se vedle Okity vstříc osudu.

*J-já jen... dobře... to bych mu mohla říct... Hlavně se neboj... Dobře...Tak já mu to řeknu!*
,,Okito... Já jen.. Chtěla jsem ti říct, že mě to mrzí! " zrychlila jsem krok a stoupla si před něj a uklonila se.
Nevěřícně na mě koukal, když jsem se narovnala.
,, Proč se mi omlouváš? " zeptal se udiveně.
,, Je to vše kvůli mě... " začali mi kapat slzy ,, Kvůli mě jsi spadl do příkopu. Kvůli mě tě za chvíli srazí auto, protože nosím akorát neštěstí... "

Ještě chvíli na mě koukal trochu zaraženě, ale poté se usmál, obejmul mě a dal mi letmě mě políbil svými rty na těch mích.
,, Nikdy jsem ti neřekl, že nosíš smůlu! Nikdy jsem nikoho nezachránil pokud jsem nechtěl! Takže si nemáš dávat nic za vinu. " usmál se a pošeptal mi do ucha ,, Vyznal jsem se ti, asi jsem ti to neřekl správně. Promiň, poprvé jsem se vyznával. Takže ti to řeknu ještě teď!"

Pustil mě ze sevření, rychle utrhl kopretinu, která kvetla u silnice a klekl si.
,,Milá Aisu... Byl bych hrozdně rád, kdyby jsi se stala mou přítelkyní." zvedl se podal mi kopretinu,,Staneš se mojí přítelkyní?"

,,A-ano." vykoktala jsem ze sebe a objala ho.
,,Vypadá to, že toto je realita." usmála jsem se a dala mu pusu.
,,Bála jsem se tě políbit, protože jsem myslela, že se probudím."
,,Bál jsem se ti vyznat, protože jsem myslel, že mě odmítneš."
,,Jak říká moje mamka, za zkoušku nic nedáš, a jak vypadá nic špatného se nestalo." usmála jsem se.
,,Jdeme?"
,,Ano." odpověděl a chytl mi ruku, kterou s tou jeho propletl.

Byla jsem ráda, že to dopadlo tak, jak to dopadlo.
*Takže tomu se říká štěstí?*

Po chvíli jsme došli k jeho domu, kde jsem se chtěla rozloučit, jenomže Okita byl rychlejší a poprosil mě, jestli bych mu nepomohla s domácími úkoly na zítřek.

// Táák... Máme tu další kapitolku. Snad se vám líbila. Vote i komentář potěší. ^°^