Tuláci

3. Kapitola

Rex

„Už jsi někdy slyšela o divokých psech?"

Lilly se na mě zmateně podívala. „O divokých psech?" zopakoval udiveně „Myslíš toulavé psy."

„Ne, ne ty nemyslím. Myslím ty, co bydlí daleko od lidí v lesích. Žijí ve smečkách, společně loví a potom se dělí o potravu."

„Cože?"

Ach jo, další neznalec. Ale když nad tím tak přemýšlím, poslední dobou jsem potkával strašně málo psů, kteří by o divokých něco věděli. A když už ano, mluvili o nich jako o bájných postavách z příběhům které jim maminky vyprávěly za dlouhých večerů, když byli ještě malá štěňata. Nikoho ani ve snu nenapadlo, že by mohli skutečně existovat. A před pár týdny by to nenapadlo, dokonce ani mě.

Asi vás zajímá, kdo jsem. Jmenuji se Rex a jsem policejní pes. Teda, byl jsem. Teď jsem spíš pes na útěku. Před kým utíkám, není podstatné. Řekněme, že jsem doplatil na svou genialitu. Ano, to zní skvěle.

Víte, někteří psi mají zvláštní pohled na spravedlnost a rádi ji berou do vlastních rukou. Pak na to doplatí takový nevinní policejní psi, jako jsem já. Už mě to prostě unavovalo. Teď mám nový cíl - přidám se k divokým psů! Protože oni opravdu existují!

Když jsem tohle vysvětloval Lilly, nevysmála se mi jako ostatní. Pozorovala mě s vážnou tváří a hltala každé mé slovo.

„A jak si tím můžeš být tak jistý?" zeptala se, když jsem ukončil můj zdlouhavý monolog.

„Můžu, protože jsem jednoho potkal."

„Fakt?!"

„Fakt."

Byla to pravda. Povím vám, jak se to stalo.

Odehrálo se to ještě v době, kdy jsem byl policejní pes. Někdy se stávalo, že moje panička byla delší dobu mimo město a mne nemohla vzít sebou. Když na to přišlo, nechávala mě ve zdejším útulku. Nebyl to problém, protože se znala s jeho majitele.

A dokonce ani mně to nevadilo, spíš naopak. Bylo to skvělé, vždycky jsem tam potkal plno zajímavých psů s ještě zajímavějšími příběhy. Většina z nich byli tuláci, kteří se nechali nešťastnou náhodou chytit. Vyprávěli mi vzrušující historky, které zažívali každý den jejich dobrodružného života na ulici. Pro mne, byl život tuláka něco jako sci-fi. Sám jsem si nikdy nedokázal představit, že bych musel spoléhat jenom sám na sebe a dennodenně bojovat o přežití. Ale tak to asi připadá každému pokojákovi.

Jenže když jsem byl v tom útulku naposled, potkal jsem ještě někoho. Ano, myslím, že už víte, kam tím směřuju.

Byl to starý, potrhaný pes, jehož pohled byl ale divoký a nespoutaný jako zuřící vichřice. To on mi řekl o místě vzdáleném na míle daleko od civilizace. O místě nedotčeném lidskou rukou. O místě, kde se prohání smečky zdivočelých psů. O tom, jaký ušlechtilý a pestrý způsob života vedou. To on mi řekl, o divokých psech.

Tehdy mě to naprosto uchvátilo. Pro pokojáka, jako jsem já, to znělo skoro jako ráj. Teda, já nejsem úplně klasický typ pokojáka, protože jsem dělal pro policii. Ale o to je to horší! Jak už jsem říkal, je snadné si pak znepřátelit plno psů. A zrovna v té době na mě měli spadeno oni...

Každopádně, od té doby, co jsem potkal toho psa, řekl bych, že jsem se změnil. Před tím, byla smyslem mého života moje práce - chránění města a jeho občanů. A bylo mi jedno, že jsem poslední dobou neměl skoro žádné uplatnění. Nevadilo mi to. Byl jsem na sebe hrdý, byl jsem se svým životem spokojený.

Jenže po tomhle setkání jsem najednou začal chtít něco víc. Chtěl jsem se zbavit tohohle stereotypu, chtěl jsem být volný.

Nenáviděl jsem se za tyhle myšlenky. Jak jsem vůbec mohl pochybovat o své loajalitě vůči mé práci a mým lidem? Ne, takhle to nešlo. Nemohl jsem snít, něco se ode mne očekávalo. A já nechtěl zklamat. Nesměl jsem.

Asi se ptáte, co se stalo? Proč jsem najednou změnil názor? Proč najednou básním o tom jak se přidám k divokým?

Všimli jste si, jak tady furt narážím a zmiňuji nějaké psy, které jsem naštval? No, tak přesně oni byli důvodem, proč jsem musel okamžitě zmizet. Ale... já... nechci o tom moc mluvit. Zatím ne. Myslím, že tohle vám bude stačit...

Nechtěl jsem to udělat, věřte mi. Jenže oni mi nedali jinou možnost. Měl jsem na výběr - budˇ utéct nebo se nechat zabít či co já vím, co by se mnou udělali...

Co byste si vybrali vy?

Já si řekl, že se přece jenom mám rád natolik, že se nenechám jen tak roztrhat. Mohl jsem proti nim bojovat ale... proč?

Proč, když se přede mnou otevřelo takové východisko?

A tak jsem zdrhnul.

Uvědomoval jsem si, že se chovám jako prachobyčejný zbabělec a sobec. Přesně tak, jak by se neměl policejní pes chovat.

Stejně jsem to udělal.

Nevěděl jsem přesně, jak divoké najdu. Prostě jsem se rozhodl spoléhat na svůj instinkt. Vždyť všichni psi mají divoké předky, teda aspoň podle toho co jsem slyšel. Prostě půjdu daleko, hodně daleko od města. Tak daleko, jak jen to půjde.

Neočekával jsem po své cestě společnost, protože jsem předpokládal, že se mi každý vysměje, až se dozví o cílu mé cesty. Ale Lilly byla jiná. Ta byla mým nápadem tak unešená, že mě přemlouvala do té doby, než jsem jí povolil jít se mnou. Ani nevíte, jak jsem byl za to rád. Upřímně, měl jsem strach být venku, v tom širém světě sám. A Lilly byla tulačka, věděl jsem, že se bude hodit. Ale... ona neví celou pravdu.

Neví, že jsem na útěku. Má mě za nějakého bláznivého psa, který se prostě nudí a nemá co dělat. Kdybych jí to řekl, vykašlala by se na mě. Proč by měla podstupovat takové nebezpečí?

Když teď nad tím tak přemýšlím, zachoval jsem se jako pěkný, no... hajzl. Ale já ji potřebuju!

Bude to v pohodě.

A tím se dostáváme až sem. Právě teď jdeme podél dlouhé dálnice, která se táhne krajinou a protíná ji, jako velká jizva. Vždycky mě zajímalo, kam asi vede...

Tak co, půjdete taky se mnou?