Tuláci

7. Kapitola

Rex

Pomalu se začínalo stmívat. Polštářky tlapek jsem měl celé bolavé od dlouhé chůze. Ta dálnice, podél které jsme šli, se zdála být nekonečná. Nejraději bych se teď svalil do teplého pelíšku a na tohle všechno zapomněl. Párkrát se mi už vkradla na mozek myšlenka, že celá tahle výprava byla blbost a že bychom to měli zabalit. Ale pak jsem si uvědomil, že vlastně nemám na výběr. Jsem přece na útěku, nemůžu se vrátit, ani kdybych chtěl. Někdy na to zapomínám, a když si na to vzpomenu, je to, jako by vám někdo dal ránu do čumáku.

Ne, nemůžeš se vrátit! Máš jedinou možnost, jít přímo kupředu.

Je to na nic...

A co když se nám nepodaří divoké najít? Vždyť celý můj plán závisí na nich! A co když nás budou pronásledovat ti, kteří na mě mají spadeno? Vždyť já jsem o nich Lilly ještě ani neřekl...

Ach jo, proč mám teď najednou tak černé myšlenky? Vždyť ještě ráno bylo všechno tak v pohodě, tak jasné. A teď? Všechen optimismus mě najednou přešel. Je zvláštní, jak snadno k něčemu můžete změnit postoj během pár hodin. Třeba jsem jenom unavený...

Mám strach. Špatně se mi to přiznává, ale já mám fakt strach. A nevím, co mám dělat.

„Jsi v pohodě, Rexi?" zeptala se mě Lilly. Hele, ona si mě zase po dlouhý době všimla! Od té doby, co je tu Fido, se baví jenom s ním a na mě se kašle. Ne, že by mi to nějak vadilo, já si přece vystačím sám! Ale... Fido mě štve.

Od té doby, co se trochu rozkoukal, se nehorázně rozjel. Pořád jenom mele a mele a myslí si kdovíjak není vtipný.

Ne, fakt není. Spíš otravný. Nehorázně otravný. A nejhorší na tom je, že Lilly se těm jeho vtipům směje.

Nechápu, proč.

Když tu Fido nebyl, bylo to mnohem lepší. Potom Lilly poslouchala a obdivovala jenom mě a mé úžasné proslovy o divokých. Ona jediná ano...

Díky jí jsem svým slovům sám věřil.

No, a co? Přece si tady nebudu vynucovat pozornost, jako nějaké malé štěně.

„Jasně, tak jako vždycky." Odpověděl jsem jí.

„No... moc na to nevypadáš." Prohlásil Fido, zatímco si mě měřil pohledem. Ježiš, a kdo se tě jako ptal na tvůj názor? Ne, Rexi, hlavně klid, zachovej klid.

„No a co?" odsekl jsem.

„Jsi si tím jistý?" ptala se mě zmateně Lilly. Ne, nejsem...

„Jo. Já... jenom... přemýšlím..."

„Jo? A nad čím? Nad smyslem života?" zaštěkal Fido nadšeně.

„To není tvoje věc!" vyjel jsem na něj. Vyděšeně nadskočil. Hned se ale vzpamatoval a s úsměv začal... mlít.

„To já moc nepřemýšlím."

„Všimli jsme si." Utrousil jsem.

„Takový dumání je fajn, ale podle mě, moc přemýšlení je k ničemu. Mělo by se přece žít přítomností a život si užívat. Ne ho strávit... dumáním." Díky, že si nás všechny poučil, Fido. Fakt se budu tvými radami řídit. Jenom jsem si pohrdavě odfrknul.

„Jenže já nedumám! Já jen..." možná bych jim to měl říct. „Hele, myslíte, že se můžete domluvit po dobrým s někým, kdo vás chce zabít?" Vypadlo ze mě dřív, než jsem to stačil jakkoliv zastavit. Zarazili se a zmateně podívali jeden na druhého.