Tuláci

9. Kapitola

Zdravím, na úplný začátek bych vám jenom chtěla něco sdělit :-D. Moc vám děkuju za všechny hvězdičky (i když bych ocenila i nějaký ten komentář. Zajímá mě váš názor :-D), opravdu si jich moc vážím. Jsme ráda, že můj příběh čtete  a doufám, že se vám budou líbit i další kapitoly.

Lilly

Už jsem skoro usínala, když začalo pršet.

Sice jsme byli schovaní pod keříky, ale to nezabraňovalo pár kapkám, aby si i přes to našli cestu na naše kožichy. A k tomu se ještě značně ochladilo.

„To je teda slejvák..." zašeptal vedle mě Fido.

„To, jo..." zdálo se, že jediný, koho déšť nijak nevyrušil, byl Rex. Ten jen dál spokojeně spal, jako by se nic nedělo. Asi musel být úplně vyřízený...

Je mi ho líto. Je strašné, že všechny svoje naděje vkládá do něčeho, co neexistuje. Teda, aspoň myslím, že to tak je.

„Fido? Ty si nemyslíš, že celá tahle výprava za divokýma je blbost?" ani nevím, proč jsem se ho na to ptala. Třeba jsem jenom všechny ty pochybnosti nedokázala dusit v sobě. Třeba jsem jenom doufala, že mě nějak povzbudí. Ale nebyla jsem to já, kdo mu tuhle pitomost navykládal?

„Blbost?" Fido se mě zmateně podíval „Mám si to snad myslet?"

„Ne, já jen..." Nikdy by mě nenapadlo, že to Rex bere až takhle vážně. Bylo mi z toho smutno.

„Ty snad nevěříš, že existují?"

„Já? Já vlastně nevím, čemu mám věřit. Rex o nich mluví tak opravdově, prý i jednoho z nich potkal-"

„-tak vidíš!" zasmál se Fido „Věř mi, Rex určitě ví, co dělá. Nemusíš se kvůli tomu trápit, Lilly."

„Asi, máš pravdu..." možná nad tím jenom příliš přemýšlím. Já mám jenom o Rexe starost...

„Myslím to vážně, Lilly." Fido se na mě dál usmíval. Abych řekla pravdu, za tu krátkou dobu, co se k nám přifařil, jsme se docela stihli spřátelit. Když on je tak strašně... jak to popsat? Jako by okolo sebe šířil jakousi pozitivní energii. Jakoby z něho zářila nějaká aura, která mě nehorázně přitahuje.

Moc dobře se s ním povídá. Víte, většina psů by si myslela, jak je hloupý. To jak, mluví - ty jeho myšlenky o světě a o dobru – zdají se být až pošetilé. Naivní. Ano, možná je to pravda, ale, co je na tom špatného?

Většina psů si totiž myslí, že je správné se pořád litovat a nadávat na tenhle svět. Tím se ale v tomhle zoufalství jenom utvrzují a jsou pořád nešťastní. Copak je to správné? Když kolem sebe šíří negativní energii jenom přivolávají další špatné věci, i když třeba nechtěně. Stejné věci se přitahují.

Proto se mi Fido tak líbí, ten jeho přístup. Je ale pravda, že je to spíš pokoják nezkažený okolím. Ono se strašně těžko zůstává pozitivní, když všichni na ulici jsou naprostý opak. Snad se Fido nikdy nezmění. Byla by to škoda.

„Ještě nikdy jsem nespal venku." Prohodil Fido. „Je to trošku strašidelné."

„To, jo. Je zvláštní, jak svět vypadá jinak pod rouškou noci." Přitakala jsem. Dešťové kapky bubnovaly na listí nad našimi hlavami.

„Ty jsi na to už asi zvyklá, co? To opravdu celý život žiješ na ulici?" obdivně na mě hleděl. Udělalo mi to radost, i když nevím, jestli jsem si ten vůbec zasloužila. Možná je to tím, že jsem nikdy nic jiného nepoznala.