Tuláci

8. Kapitola

Ruby

Prorazila jsem vodní hladinu a spadla do ledového objetí řeky. Voda mě ihned vřele přivítala a začala zákeřně stahovat hlouběji do temnoty.

Dostala jsem nehorázný strach.

Vždyť já nemůžu dýchat! Neumím plavat, nemůžu dělat nic! Jsem tak bezmocná! Zmateně jsem se zmítala ve vodě, neschopná určit kde je hladina a kde dno. Neviděla jsem vůbec nic. Vzduch mi pomalu docházel a jediné, co mi zbývalo, bylo oddat se chladným vlnám. A umřít...

Ale, vždyť to není zase tak špatná smrt, ne? Myslím to vážně, utopení není vůbec špatný způsob, jak zemřít. Kdy se vám podaří, umřít v takovém naprostém klidu a tichu? Žádná bolest, žádné utrpení. Stačí jen překonat paniku, stačí jen... podívat se smrti zpříma do očí a vzdát to. Ale...

Opravdu to chci vzdát?

Vždycky jsem si myslela, že jo. Ale teď už jsem si tím nebyla tak jistá.

Ale no tak, Ruby, samozřejmě, že chceš. Nic jiného ti stejně nebývá. Tohle je jediný způsob.

Já vím, jenom... je to trošku děsivý. Víte, vždycky jsem si myslela, že někdo, jako já, nemá právo na život. A to je vlastně pravda. Vždycky jsem to chtěla skončit a přestat otravovat psy okolo mě. A teď je to tady!

Slyšíš, Ruby? Je to tady! Konec, definitivní konec toho strašného utrpení. A všechno bude v pořádku.

Jenže on to potom celé zkazil. Najednou byl u mě, chňapl mě za kůži na zátylku a začal se mnou plavat vzhůru. Měla jsem se bránit. Měla jsem se mu vysmeknout a ne se nechat zachránit. Copak si to zasloužím? Má to snad nějaký smysl?

Nevím, proč jsem to neudělala. Asi jsem byla moc v šoku, třeba jsem si to jenom neuvědomila. To jakou úžasnou příležitost mi právě vzal. Tak snad příště...

Vyplavali jsme nad hladinu. Do plic se mi nahrnul vzduch.

Nechápu, jak může být tak silný, aby nás oba dokázal udržovat nad hladinou a zároveň čelit nemilosrdnému proudu. Možná bych mu mohla pomoct šlapat vodu, co?

Jenže ono to nešlo. Ani za nic jsem nemohla mé tělo donutit k jedinému pohybu. Byla jsem úplně mimo a nevnímala nic jiného, než jen vlny, které, do nás narážely. A zírala do prázdna.

Všechno se to událo tak rychle a než jsem se nadála, ležela jsem na suchém břehu v objetí jemné trávy.

Takže... fakt žiju?

Dala jsem se do kašle a začala vyplivávat vodu, které jsem se nalokala.

Jo, asi fakt jo.

Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se. Kde, to sakra jsme? Co se vůbec stalo? Ti divočáci, honili nás a – no jasně! No, počkat! A kde jsou ostatní? Zmateně jsem se rozhlédla okolo sebe. Vedle mě kašlal Kvído a to bylo všechno.

Zůstali tam... Oni...oni jsou pryč! Diego je pryč! Je jedno co se s ním stalo, hlavní je, že je pryč!

Až mě děsilo, jaká vlna radosti mnou mě zaplavila. Třeba s tím umíráním nebudu muset zas tak spěchat. Kvído je tady, zavede mě do města, kde budu moct začít nový život, budu volná a...

...sakra, Ruby. Takhle jednoduchý to nebude. Nezapomeň na to, kdo jsi. Na to jak vypadáš! Nikdy nebudeš volná.

Nesnáším, když mi v hlavě zní takovéhle hlasy. Za to může Diego. A já se pořád tak strašně moc snažím, je umlčet. Někdy je to dost únavný. Každý den bojovat sama se sebou, s vlastními myšlenkami...